Vážení pamětníci, členové vlasteneckých organizací, ústavní činitelé, vážení hosté, dámy a pánové,
tak jako každý rok bych chtěl poděkovat Českému svazu bojovníků za svobodu a dalším organizacím za to, že opět připravily důstojnou připomínku vítězství nad nacismem a konce 2.světové války. Je to záslužná činnost. Děkuji také samozřejmě za pozvání a možnost krátce promluvit.
V pátek jsem se díval v TV na film „Osvobození“. Ten film končí výčtem počtu obětí 2.světové války v jednotlivých národech. U Čechů – a Slováků – tam bylo uvedeno číslo 364 000. To je strašlivé číslo, které přesahuje naši představivost. 364 000 obětí nacismu, lidí popravených, umučených v koncentračních táborech, ale také padlých se zbraní v ruce až do posledního dne války, včetně těch, kteří položili život během Pražského povstání.
Nikdy předtím ani nikdy potom nečelil český národ takové hrozbě svého fyzického vyhlazení. Všechny po válce narozené generace – moje generace, generace mých dětí a další a další – mají povinnost si alespoň jednou za rok, v tento den připomenout si všechny tyto oběti. Za to, že tady vůbec jsme, že dnes žijeme v klidu, míru, relativním blahobytu, vděčíme všem těm známým i neznámým, kdo během 2.světové války nerezignovali, postavili se na odpor, platili svými životy. To je jeden důvod, proč tento den musí i nadále být symbolem, připomínkou, mementem.
Je tady ale i další důvod. To, co je jasné nám zde, nemusí být tak zcela zřejmé všem, at´už v naší zemi nebo za hranicemi. Je to sice politováníhodné, ale je to tak. Pár příkladů. Včera jsem si přečetl v Českolipském deníku, že na Českolipsku byli zadrženi dva němečtí turisté, proto, že veřejně hajlovali v parku. U našich východních sousedů se dostala do parlamentu strana, která otevřeně uznává tradici fašistického Slovenského štátu. U našich jižních sousedů vyhrál první kolo prezidentských voleb politik, který je mj. členem buršáckého spolku, hlásícího se k velkoněmeckým ideám.
Na Ukrajině jsme byli svědky toho, že národní vzepětí se leckde nebezpečně přiblížilo temným tradicím ukrajinského nacionalismu. V mnoha metropolích západní Evropy, díky sociodemografickým změnám, můžeme slyšet z některých etnických či náboženských skupin z minulosti neblaze známá antisemitská klišé. A i v ČR čelíme občas intelektuální módě, která relativizuje protifašistický odboj a téměř srovnává poválečný odsun se zločiny nacismu.
Nic z toho nepřeceňuji a nemyslím si, že z těchto, zatím ojedinělých jevů, se rodí nějaké nové nebezpečí. Ale je třeba být všímavý a pozorný a využít takových příležitostí, jako je dnešní den, abychom znovu a znovu, neúnavně zdůrazňovali, že něco takového se již nesmí nikdy opakovat. A to je druhý důvod, proč je dnešní den tak důležitý, proč mají probíhat a musí probíhat vzpomínkové akce a proč je moc dobře, že jsme se tady zase dnes sešli. Děkuji vám všem za to, že nezapomínáte, že o tom hovoříte, že pomáháte udržovat toto svědectví naživu.