Karel Schwarzenberg ohlásil svůj odchod z politiky a celkem nepřekvapivě v HN vyšly hned dva „nekrology“ zmíněného. Jindřich Šídlo to ještě napsal jakžtakž střízlivě. Ale článek Petra Honzejka „Kníže a temno“ se pohybuje v mantinelech specifické schwarzenbergovské mytologie, s níž má sám popisovaný velmi málo společného.
Honzejk např. píše, že „zmizí poslední element, který české politice dodával nadlokální, či možná i světový rozměr“(!). Opravdu? Ať trápím paměť sebevíc, neumím si vybavit žádnou originální iniciativu, žádný konkrétní krok, kterým by Karel Schwarzenberg jako dlouholetý ministr zahraničí (2006-09 a pak 2010-13) pozvedl českou zahraniční politiku z anonymní tříště postkomunistického světa. Schwarzenbergovu zahraniční linii lze označit za zcela konformistickou – třeba ve vztahu k EU pouze věrně sledoval bruselsko-berlínský eurofederalismus (který právě teď v souvislosti s uprchlickou krizí inkasuje těžké údery). Nikdy jsme si od Karla Schwarzenberga nemohli přečíst nejen ucelený, koncepční text, ale ani načrtnutou úvahu o tom, jak by měla vypadat česká zahraniční politika nebo role ČR ve světě. Na rozdíl od Václava Havla nebo Václava Klause prostě nikdy nic takového nenapsal.
Ještě příznačnějším mýtem je ovšem Honzejkovo tvrzení, že „třeba právě někdo, jehož rodová historie se táhne dlouhá staletí zpět, může nejlépe dodat politice přesah.“ Ano, v tomto výroku se výmluvně koncentruje elitářský pohled části českého mediálně-intelektuálního světa na politiku. „Aristokrat“ je nositelem nadčasové kontinuity a ušlechtilých hodnot, zatímco „plebejec“ (třeba Zeman) jen reprezentantem hmotařsky orientovaného plebsu, zmítaného krátkodobými zájmy. Ohřát se ve světle knížecího majestátu a stát se součástí „aristokratické“ disentní menšiny proti „plebejské“ konzumní většině je pak vydáváno za kvalitu samu o sobě, bez ohledu na obsah. Není divu, že takový postoj pomáhá rozevírat nůžky neporozumění mezi těmito dvěma částmi společnosti stále více.
Celým Honzejkovým textem se vine jako červená nit představa Karla Schwarzenberga coby náhradního Václava Havla. Na tom mnoho je. Schwarzenberg byl svou životní dráhou ideálním kandidátem na havlovskou reinkarnaci. I načasování se mu povedlo, když se v roce 2004, rok po Havlově odchodu z Hradu a více než deset let po odchodu svém, vynořil jako senátor na Praze 6. Tehdy začal jeho skutečný politický vzestup. Schwarzenberg se stal projekčním plátnem „pražské kavárny“ (nic ve zlém, to je jen popis), která se vždy považovala za jediného právoplatného dědice listopadové revoluce. Ta si do něj začala promítat, řečeno s Honzejkem, „to všechno, za co se v listopadu 1989 zvonilo klíči.“ Honzejk si ovšem neuvědomuje, že ani tehdy zdaleka ne všichni zvonili klíči za jím zmiňované vznešené, leč abstraktní pojmy jako „globální rozměr, evropanství, transcendenci“. Možná, že i tehdy většina lidí odzvonila komunistům kvůli zdánlivě daleko přízemnějším, každodennějším, materiálnějším cílům. A není důvod, aby kvůli tomu byla – ať tehdy nebo dnes – předmětem opovržení Havlových (a dnes Schwarzenbergových) politických sirotků.
Schwarzenbergova kariéra se de facto uzavřela porážkou v prezidentských volbách 2013, která byla z mnoha důvodů zcela zákonitá. Jakkoliv ji jeho příznivci dodnes nestrávili, nebyla to žádná národní tragédie. Není jí ani jeho odchod do výslužby. Proto je zhola zbytečné, aby Petr Honzejk uzavíral svou oslavnou tirádu něčím tak přestřeleným, jako že bez Karla Schwarzenberga v české politice nastane „v jistém slova smyslu, temno.“ Sluší se tedy ve prospěch Karla Schwarzenberga dodat, že ani on – jako ostatně nikdo – nemůže za všechno, co vyplodí členové jeho fanklubu.
Zdroj: http://nazory.ihned.cz/komentare/c1-64741620-schwarzenberguv-odchod-neni-narodni-tragedie