Organizovali jste petici za konání referenda s cílem odmítnout závazek Česka k přijetí eura. Závazek sice formálně platí, ale stav eurozóny se zhoršuje, takže už tolik neláká ke vstupu. Není ta vaše petice či referendum, které už odmítl Senát, tak trochu s „křížkem po funuse“?
Právě proto, že ten závazek formálně existuje, je třeba tu záležitost držet „naživu“. Je pravda, že se posunula jakási psychologie veřejnosti, která se dnes dívá výrazně negativně na euro. Dokonce se posunulo i vnímání části politických elit, které se už k euru také stavějí rezervovaněji. Ale pořád tu máte sociální demokracii, KDU-ČSL, TOP 09, které říkají, že musíme do eurozóny jednou vstoupit a že ten závazek musíme dodržet.
A ten závazek skutečně právně existuje. Podle nás je to teď skutečně postaveno tak, že pokud tato vláda žádné další kroky ke vstupu do eurozóny neučiní, tak to nevylučuje, že tak neučiní nějaká příští vláda po dalších parlamentních volbách a všechny politické strany se k tomu pak budou muset nějak postavit.
Váš postoj je tedy neměnný…?
My jsme svůj postoj jasně řekli: chceme referendum a chceme trvalou výjimku z eura. A budeme na tom trvat. Uvidíme, jak se k tomu postaví ostatní strany. Já myslím, že vstup či nevstup Česka do eurozóny může být jedním ze čtyř či pěti důležitých témat sněmovních voleb v roce 2017.
A jaký je vlastně další osud té petice?
Já myslím, že jsme peticí to téma poměrně úspěšně oživili. Dodnes má na facebookových stránkách zhruba 65 tisíc fanoušků. Senát tu petici v podstatě „velmi něžně“ odmítl, ale nechal si otevřená vrátka, i když na požadavek referenda nepřistoupil.
Nicméně, je vidět, že to původní nadšení pro euro z doby před deseti let je už dávno pryč. A my tohle téma budeme tlačit dál. Nemyslím si, že se to vyřešilo tím, že vláda bude dělat, jako že nic a bude to valit před sebou jako nesplněný závazek. S tím, že sice do eurozóny vstoupit musíme, ale neví se kdy…
My říkáme „ne“. Jen ať se k tomu vyjádří občané a ať se pro Českou republiku vyjedná výjimka. Ostatně, jestli se bude třeba otevírat smluvní základna pro Velkou Británii, která chce dojednat nové podmínky svého fungování v EU, tak se může najít prostor i pro dojednání výjimky pro Českou republiku.
Jaký vývoj předpokládáte v otázce dalšího fungování Řecka v eurozóně? Mnozí tvrdí, že s Řeckem v eurozóně hrozí rozpad eurozóny a naopak, že bez Řecka by eurozóna mohla posílit…
Řecko teď mohlo dobrovolně odejít, respektive, mohlo mu být naznačeno, že by bylo nejlépe, kdyby odešlo. Technicky to je proveditelné a ekonomicky by to žádnou velkou ztrátu pro eurozónu neznamenalo.
Jenže hlavní překážky odchodu Řecka z eurozóny byly politické. Lidé jako paní Merkelová, ale v poslední fázi hlavně Francouzi a Italové doslova „nechtěli Řecko z eurozóny pustit“. Víceméně se rozhodli, že mu vnutí jakýsi další balíček reforem, protože ty jižní státy tuší, že v nějakém příštím kole by mohlo přijít třeba i na ně, protože oni nemají příliš silnou fiskální disciplínu…
Je tedy eurozóna udržitelná?
Domnívám se, že dlouhodobě eurozóna není udržitelná. Je to vlastně jen otázka nějaké další krize, která se dříve nebo později objeví. Ty státy, které to – takzvaně – „platí“, tedy ten sever EU, ať už je to Německo, Nizozemsko či Finsko, tak jejich politici jsou do značné míry závislí na tom, do jaké míry to bude bavit jejich voliče. Do jaké míry budou schopni dále připustit, že eurozóna je fakticky transferová unie, kde se peníze převádějí ze severu na jih a ty jižní ekonomiky jsou tím sanovány.
Myslím si, že toto nemůže trvat do nekonečna. Předpověď, jak dlouho to může trvat, však nemám.
Není ten přístup ODS k EU a k euru poněkud rozporuplný? Nechcete euro, které je dnes klíčovým prvkem EU, ale setrvání Česka v EU podporujete… A nebo jste spokojeni se současnou situací v EU?
My jsme jako ODS na tu neudržitelnost stálého prohlubování evropské integrace a převádění dalších pravomocí na evropskou úroveň upozorňovali už před deseti či dvanácti lety. Tehdy nám za to bylo spíláno do euroskeptiků. No, a dneska to po nás opakuje kdekdo…
My bychom si představovali, že se zabrzdí ten integrační proces a že se některé pravomoci vrátí zpátky na národní úroveň a že bude EU nadále fungovat zejména na bázi volného, jednotného trhu. Tedy, že se zredukuje ta politická dimenze.
Tomu ovšem zatím nic nenasvědčuje. Skuteční šéfové EU v tom přece názor nemění…
Bohužel tedy pořád funguje ta stará generace politiků, kteří dospívali někdy v 80., 90. letech, pro které je politická integrace mantrou. Oni skutečně chtějí politickou unii, oni chtějí něco jako jednotný evropský kvazistát.
To není naše představa. My nic takového nechceme. Ale odejít z Unie já nepovažuji v tuhle chvíli za reálné.
Musíme se spíše snažit pootáčet ten kurz. Najít si spojence a EU měnit postupnými kroky směrem k tomu našemu obrazu. I když se tato cesta jeví jako trochu méně efektní a tak trochu „upatlaná“.
Vyhlašovat dnes program odchodu z Evropské unie nepovažuji za reálné. A myslím si, že to ani neodpovídá přání české veřejnosti.
Takže Evropské unii, v nějaké reformované podobě, stále ještě dáváte šanci?
Já mám opravdu pocit, že se celková atmosféra změnila. Já působím v Europarlamentu už třetí volební období a ta míra realismu, která nakonec i tam pronikla, to se vůbec nedá srovnávat se situací v roce 2004, 2005, kdy všichni budovali „světlé evropské zítřky“…
Dneska už ta tvrdá realita dopadla i na ty největší eurooptimisty. Hlavně se ale musí vyměnit část politické generace. Dokud budou v EU vládnout lidé jako paní Merkelová či pan Schäuble a dokud jejich generace nebude vyměněna za nějakou realističtější, tak to bude drhnout a reforma EU půjde pomalu.
Co soudíte o návrhu francouzského prezidenta Hollanda na vytvoření jakési speciální „eurozónové vlády“ či dokonce jakéhosi nového europarlamentu tvořeného jen ze států eurozóny?
To spadá do toho myšlenkového proudu, který jsem zmínil a jehož je pan Hollande jedním z dalších představitelů. On se drží neochvějně onoho integračního proudu. Není to nic překvapivého. Je to něco, co bychom mohli slyšet i od řady německých politiků: „více Evropy“. Teď už ovšem ne uvnitř celé EU, ale jen uvnitř eurozóny. Ve snaze tu eurozónu přetvořit na jakousi politickou, fiskální a výhledově i daňovou unii. V tomto tedy pan Hollande vůbec nepřekročil svůj stín a nijak nevybočil z toho federalistického, euro-integračního proudu.
Směřujeme tedy k jakési dvojrychlostní či dokonce vícerychlostní Evropské unii?
Mně ta představa dvourychlostní či vícerychlostní Unie docela vyhovuje. Dokonce bych řekl, že to je jedno z možných východisek z té současné „neřešitelné“ situace. Jestliže se nějaké státy EU chtějí integrovat až do podoby jakéhosi kvazistátu a vytvořit si i fiskální i daňovou unii, tak ať to klidně udělají. V tom jim nikdo bránit nemůže. Ale ať k tomu nenutí nebo nestrhávají ty ostatní státy, které to mohou vidět jinak.
Dokážete si představit vítězství Marine Le Pen v příštích prezidentských volbách ve Francii? Co by se stalo s EU, v níž by fakticky vládl duumvirát dvou žen – Marine Le Pen a Angela Merkelová…?
Určitě se to vyloučit nedá. Myslím, že na nějaký úspěch v prvním kole prezidentských voleb dosáhnout může. Ale pak by se asi opakoval stejný scénář, jako tehdy, když Jean-Marie Le Pen postoupil do druhého kola a v reakci na to vznikla široká fronta hlasující proti němu.
Úspěch paní Le Pen by zatřásl Evropskou unií, zatřáslo by to tím francouzsko-německým tandemem. Je ovšem otázka, jestli ta cena za to by nebyla příliš vysoká.
Jak to myslíte?
Já jako člen výboru pro zahraniční obchod Europarlamentu mám možnost často sledovat a poslouchat paní Le Pen, které je také členkou tohoto výboru. A zejména její ekonomické názory je něco, co je velmi daleko od toho, s čím bych se mohl ztotožnit.
Ona má velmi protekcionistické názory. Je odpůrkyní volného trhu. Chtěla by chránit francouzskou produkci. Jakékoliv smlouvy o volném obchodu je něco, co ona z principu odmítá. A tohle si myslím, že pro nás, jako Českou republiku, je těžko přijatelné. My jsme země založená na exportu. My bychom naopak ty dohody o volném obchodu měli vítat a podporovat. V tomto se tedy s paní Le Pen nemůžeme nikdy ocitnout na jedné vlnové délce.
Jak by měla být řešena nejakutnější lapálie EU, tedy mohutné vlny imigrantů a jejich přerozdělování v rámci EU? Řeší se důsledky, tedy uprchlické tábory, ale ty příčiny už méně …
Řeší se následky, to je přesně řečeno. Řekl bych, že zejména Itálie k tomu problému přistoupila mimořádně nezodpovědně. A to, jak to teď řeší EU, je opravdu ten nejjednodušší a nejpohodlnější způsob ve stylu: kdo sem přijde, tak ho kvótama přerozdělíme, pošleme ten problém někam dál, ulehčíme Itálii, ulehčíme Řecku…
Takto se to ale nedá dělat. Je zapotřebí nasadit opravdu tvrdou politiku. Může to vypadat cynicky, může to vypadat politicky nekorektně, ale Evropa musí ukázat, že není kontinentem, který by mohl přijímat další statisíce lidí. Evropa musí tu hranici začít hlídat.
Ale jak? Ta hranice přece není nová a státy věděly, že ji mají hlídat …
Pozdě, ale přece se s tím přece jen začalo. Teď jsme předisponovali nějakých 70 miliard eur na ochranu jižní hranice. To znamená, že ty peníze mohou přijít z evropského rozpočtu. Ale tu samotnou logistiku musí dělat ty země samotné. To si prostě musí to italské námořnictvo umět pohlídat samo. A třeba k tomu použít prostředky z EU. Je zapotřebí je k tomu prostě donutit či motivovat.
Přerozdělovací kvóty jsou nesmysl, protože nutí ti imigranty zůstat tam, kde vůbec nechtějí, protože všichni míří do Německa, Švédska či Velké Británie. Je tedy nutné tu schengenskou hranici zneprodyšnit a ukázat případným dalším migrantům, že Evropa už nepřijímá.
Není to všechno ale pořád jen řešení následků?
Důležité je také pomáhat zemím, které zachytily největší množství uprchlíků. Vždyť nejvíce uprchlíků třeba ze Sýrie nebo z Iráku je dnes v Turecku a v Libanonu. V Turecku jsou tábory, ve kterých je už celkem 2 miliony lidí. Uvědomme si, že Turecko má 80 milionů občanů a přijalo a je schopno se postarat o další 2 miliony lidí. Stojí je to několik miliard dolarů ročně.
Tam je zapotřebí projevit nějaký vděk za to, že oni nás svým způsobem chrání proti tomu, aby se ty 2 miliony uprchlíků přelily do Evropy. To stejné v Jordánsku, to stejné v Libanonu. Tam bychom měli nasadit nějakou aktivitu a těm lidem pomoci. Už jenom proto, aby ty země měly motivaci ty uprchlíky brát k sobě. A až třeba ten konflikt v Sýrii skončí, tak je jistě jednodušší ty lidi vracet zpět do Sýrie z Turecka, než třeba z Německa.