V blízkosti hranic EU se v současnosti nacházejí miliony uprchlíků a situace si žádá řešení. V České republice je diskuse o imigraci a přijímání uprchlíků teprve v počátku. Proč bychom neměli před problémem zavírat oči?
Česká republika před touto vážnou situací rozhodně nezavírá oči. ODS, tedy strana, kterou reprezentuji, dává, zejména v případě uprchlíků před válečným konfliktem v Sýrii, přednost řešení přímo na místě. V Turecku je v tuto chvíli v současné době milion a půl uprchlíků, v Libanonu to je zhruba jeden milion. Aniž bych to chtěl jakkoli snižovat, tak několik desítek uprchlíků, které Česko přijme, představuje pouze symbolickou pomoc.
„Smysluplnější mi přijde pomáhat v konkrétních lokalitách a oblastech.“
Daleko více proto podporuji záměr vlády vyčlenit 100 milionů korun na logistickou a humanitární pomoc v uprchlických táborech v konkrétních lokalitách a regionech. Zdá se mi to smysluplnější, než přivézt sem několik desítek imigrantů s nejistou perspektivou, zda tu budou moci zůstat či ne.
Na druhou stranu, během minulého režimu získalo mnoho lidí z Československa azyl v některé ze západních zemí. Proč bychom neměli dát i těmto uprchlíkům podobnou možnost? Kvůli tomu, že pocházejí z příliš odlišné kultury?
To byla ovšem imigrace zcela jiného charakteru. Zde se jedná o skutečně velkou migrační vlnu z oblastí, které jsou od Evropy kulturně i civilizačně velmi odlišné. Tak to zkrátka je a nemůžeme si politicky korektně namlouvat, že tomu tak není. Mnoho uprchlíků, kteří najdou trvalý azyl na území EU, může v budoucnu, třeba i v druhé či třetí generaci, působit ve společnosti problémy a rozdělovat ji, jak nyní vidíme například ve Francii či Německu.
Česká republika by v tomto měla zůstat velmi opatrná a ostražitá. Určitě je nezbytné poskytovat humanitární a lékařskou pomoc v oblastech postižených válečným konfliktem, či možnost krátkodobého pobytu v Česku. Ale nemyslím si, že by občanská válka měla zakládat právo uprchlíků na získání přechodného či trvalého pobytu v České republice či dokonce českého občanství.
Z nedávných událostí, jako byl teroristický útok v Paříži či bezpečnostní zásah policie v islamistické buňce v Bruselu, vidíme, že integrace muslimů se v řadě evropských zemí mnohdy nedaří. Jaká by tedy měla být česká imigrační politika, aby u nás k takovýmto problémům v budoucnu nedocházelo?
Česká republika by měla zůstat v přijímání uprchlíků spíše rezervovaná, a to zejména v otázce udělování trvalého pobytu či občanství. Řeknu vám jeden konkrétní příklad. Vedle mě sedí má asistentka, která je původem z Vietnamu. Žije zde od svých tří let a prošla tu všemi stupni vzdělání. Svým vychováním a povahou je tedy Češka. České občanství však dostala teprve loni, po více než dvaceti letech života v ČR – až poté co prokázala, že je skutečně součástí české společnosti.
A pokud takto přistupujeme i k národnostní menšině, která je poměrně dobře integrována do české společnosti, tak by nebylo správné, aby zde jiná skupina lidí měla nějaká privilegia jen proto, že v jejich zemi zuří válečný konflikt. A aby zde tito lidé automaticky dostávali povolení k trvalému pobytu či státní občanství.
Pomohlo by lepší integraci cizinců, kdyby byla česká společnost vychovávaná k větší toleranci? V poslední době můžeme vidět zejména na sociálních sítích a v internetových diskuzích skutečně mnoho nesnášenlivých islamofobních komentářů.
Česká společnost podle mě není v evropském průměru nějak výrazně netolerantní. To, co se teď celkově děje kolem muslimů v České republice je tak trochu hysterická reakce. Muslimové v Česku tvoří pouze 0,1 % obyvatel a hysterie, která se kolem tohoto problému objevuje, je zkrátka neadekvátní. Měli bychom se pokusit společnost uklidnit a ukázat, že pokud se zde objeví jakýkoli radikál či extremista, máme nástroje na to, jak ho „ošetřit“.
Měla by podle Vás být s ohledem na současné události přijata zvláštní opatření v rámci imigrační politiky?
Myslím, že bychom raději měli důsledněji vyžadovat po státních orgánech, jako je policie, státní zástupci a soudy, aby využívaly současnou platnou českou legislativu a postihovaly veškeré trestné činy, které nabádají k násilí či nenávisti mezi občany.
„Česká společnost není v evropském průměru nějak výrazně netolerantní.“
Pokud jdeme tvrdě po pravicových radikálech a neofašistech, jako například po Dělnické straně, tak musíme stejně tvrdě postihovat i ostatní případy tohoto typu. Například pokud někdo pronáší projevy, ve kterých propaguje násilí proti skupině obyvatel či například fyzické tresty, které nejsou v souladu s českým právním řádem.
Mám pocit, že státní orgány se trochu bojí, že by případný postih a zákrok byl hned zpolitizován. Nicméně odpovídající legislativu v Česku každopádně máme, a zkrátka ji musíme začít využívat.
Autor: Jan Vitásek