17.06.2013 – Podle europoslance Jana Zahradila se bude napětí v eurozóně nadále stupňovat. „Na jedné straně zde bude tlak politických elit na další integraci a na straně druhé se bude stále zvyšovat nespokojenost voličů v jednotlivých členských státech s tím, co jim jejich vlastní politické špičky servírují,“ řekl v dnešním rozhovoru pro EurActiv český europoslanec Jan Zahradil. Mluvili jsme s ním o budoucnosti eurozóny, ale i působení České republiky v Evropské unii.
Jan Zahradil je dlouholetým politikem Občanské demokratické strany (ODS). Jako poslanec se v roce 2002 zúčastnil Konventu o budoucnosti Evropy. V roce 2004 byl jako lídr kandidátky ODS zvolen do Evropského parlamentu a tento mandát obhájil i v dalších volbách roku 2009, kdy se stal spoluzakladatelem eurorealistické frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR). V současnosti je členem parlamentního Výboru pro mezinárodní obchod.
V souvislosti s dopady finanční a hospodářské krize se nyní často mluví o tom, že jediná cesta z ní vede skrze hlubší integraci členských států EU. Vy jste ale nedávno v Evropském parlamentu říkal, že krizi integrace naopak další integrací léčit nejde. Jak přesně jste to myslel?
To je vcelku jasné, existuje zde dichotomie pohledů na budoucnost Evropské unie. Federalistická škola se snaží dotáhnout integraci do podoby federálního kvazi-státu. Krizi chtějí federalisté využít jako záminku k tomu, aby pokračovala integrace ve fiskální, daňové či sociální oblasti a výsledkem by pak měl být hluboce integrovaný celek, který se bude podobat státu. Z tohoto důvodu chtějí zvyšovat výdaje evropského rozpočtu, hledají i jeho vlastní zdroje.
Proti tomuto pohledu stojí oponentní, v tuto chvíli menšinový názor, který ale podle mě bude v budoucnu sílit. Ten tvrdí, že integrace už zašla příliš daleko a současné problémy jsou způsobeny právě přebytkem integrace, nikoli jejím nedostatkem. Z tohoto důvodu je zapotřebí integraci smluvně rozvolnit a zavést tzv. vícerychlostní neboli flexibilní Evropu. Je třeba to smluvně zakotvit v primárním právu EU, a umožnit tak některým státům, které si to budou přát, aby se vyvázaly z některých smluvních politik. Je přitom důležité, aby byla zachována fiskální autonomie jednotlivých zemí. To by zřejmě předpokládalo snížení počtu členů eurozóny, eventuálně její rozdělení na dvě části: na severní a jižní. O tom se v současnosti hodně mluví. Vznikla by tak úplně nová konstrukce evropské integrace. EU se totiž nachází v krizi systémové, která je dlouhodobá a nelze ji řešit další integrací. Jsem o tom přesvědčen.
Model vícerychlostní Evropy, pokud by byl zaveden do primárního práva, by tedy podle Vás vyřešil krizi, a to tím, že by se eurozóna rozdělila, případně rozpadla?
Podle mě ano. Předpokládalo by to ale změnu celkového paradigmatu a náhledu na evropskou integraci. Dnes jsou politické elity ve všech zemích EU v zajetí paradigmatu „ever closer union“, tedy stále užší unie, který vytvořili zakladatelé Robert Schuman a Jean Monnet. Ke změně názoru je mohou přimět jedině voliči, a to tím, že budou dávat hlasy politickým subjektům, jež hlásají poněkud jiné paradigma evropské integrace. Od stávajících politických elit žádný obrat očekávat nemůžeme. Ta změna musí jít od zdola nahoru.
Integrace tedy podle Vás už teď zašla příliš daleko. Jak se ale díváte na argument, že společná měnová politika zkrátka vyžaduje spolupráci také ve fiskální oblasti?
To by samozřejmě platilo v případě, že bychom se pohybovali v opravdové federaci a v optimální měnové oblasti, což ale eurozóna není. Některé členské země se dnes stávají nesvéprávnými „protektoráty“ plátců. Eurozóna jako celek v současnosti není založena na konvergenci jednotlivých ekonomik, což je zjevné z případu Řecku, ale na udržování umělé jednoty pomocí masivních transferů z jedné části eurozóny do další. Je potom otázkou, jak dlouho to voliči v obou částech budou ochotni trpět. Ti, co to platí, jsou totiž dlouhodobě nespokojeni, a stejně tak ti, kdo pomoc přijímají, mají místo vděku pocit, že jsou kolonizováni. Připomíná to osud bývalého Československa před rozpadem, kdy ani jedna strana nebyla spokojena s tehdejším stavem.
Dá se to ale v současné situaci řešit jinak? Rozpad eurozóny by přeci také byl velmi nákladný.
Já ale nemluvím o rozpadu. Mám na mysli zpružnění primárního práva, které by některým státům umožnilo vyvázat se z některých společných politik. Některé země by pak mohly i opustit eurozónu. To je sice teoreticky možné i nyní, ale je to příliš komplikované, protože souhlas musí vyjádřit všech 27 smluvních stran EU i Evropský parlament. Prakticky je to nedosažitelné.
Jaký tedy předpovídáte další vývoj v eurozóně?
Napětí v eurozóně bude už jen narůstat. Na jedné straně zde bude tlak politických elit na další integraci a na straně druhé se bude stále zvyšovat nespokojenost voličů v jednotlivých členských státech s tím, co jim jejich vlastní politické špičky servírují. Tyto nůžky se budou dál rozevírat a tenze se bude stupňovat. Podle mě to neskončí dobře.
Jednou jsem předsedovi Evropské komise Josému Manuelu Barrosovi na plénu v Evropském parlamentu řekl, že zatím má oponenta v podobě spíše decentního a mírumilovného euroskeptika, jako jsem já. Příště, pokud bude jeho současná politika pokračovat, bude ale mít oponenta v podobě agresivního „antievropana“, který nebude chtít EU reformovat, nýbrž demontovat. To my stále ještě nechceme.
Nedůvěra občanů v EU možná souvisí i s dalším diskutovaným problémem evropské integrace, a tím je demokratický deficit. Jak se ho za dobu Vašeho působení v Evropském parlamentu podařilo snížit? Jak se s tím snaží evropské instituce bojovat?
V EU skutečně existuje velký demokratický deficit. Recepty doposud používané na jeho řešení se ale bohužel naprosto míjejí účinkem. Jediným nabízeným receptem je totiž zvyšování pravomocí Evropského parlamentu pod pláštíkem argumentu, že je to jediný přímo volený a tudíž nejdemokratičtější orgán Evropské unie. Evropský parlament bohužel sice je jediným přímo voleným orgánem EU, ale to neznamená, že vyjadřuje něco jako celoevropské zájmy či agregované synergické zájmy evropského lidu. V samotném Evropském parlamentu je totiž mnoho různých rovin střetů – spory mezi pravicí a levicí, mezi severními a jižními státy, mezi starými a novými nebo mezi velkými a malými. Takže Parlament ze své podstaty nemůže reprezentovat něco jako evropské zájmy, nic takového uchopitelného totiž neexistuje.
Evropský parlament přitom usiluje o vyšší legitimitu tím, že dává podnět k výrobě dalších a dalších balíků legislativy. Když ale potom Evropská komise s těmi návrhy přijde, Parlament je schopen jejich přijetí ještě výrazně zkomplikovat.
Demokratický deficit v EU v každém případě je, nelze ho ale řešit zvyšováním pravomocí Evropského parlamentu. Naopak, těmi orgány, které jsou nejodpovědnější svým voličům, jsou stále ještě národní parlamenty a tak by to mělo zůstat i nadále. Lisabonská smlouva sice zavedla tzv. žlutou kartu (mechanismus, kterým mohou národní parlamenty do osmi týdnů od předložení legislativního návrhu EU požádat o jeho přehodnocení, potřeba je k tomu třetina hlasů přidělených parlamentům; pozn. red.), ta se ale příliš neosvědčila. Národní parlamenty totiž neumí reagovat tak rychle. Nedokážou se mezi sebou v tak krátké době domluvit, aby mohly legislativní návrh pozastavit nebo připomínkovat. Byly to sice dobře míněné záměry, ale skončily zatím nevalně. Evropské unii zkrátka schází evropský démos, evropské veřejné mínění a společné zájmy. Nelze tedy spoléhat na to, že Evropský parlament bude něco takového vyjadřovat.
Tím vlastně říkáte, že v současnosti neexistuje společná evropská identita. Jak hodnotíte návrhy, které ji mají posílit, jako je vytvoření celoevropských stran, společných kandidátek a volebních kampaní? Legitimita Evropského parlamentu by měla být posílena také tím, že by byl předseda Evropské komise vybírán na základě parlamentní většiny. Mohlo by to pomoct?
Celá tato šaráda s vybíráním předsedy Evropské komise je pokusem Evropského parlamentu vlomit se do jednoho velmi vágního usnesení Lisabonské smlouvy, kde se hovoří o tom, že Evropská rada při volbě předsedy musí vzít v potaz europarlamentní většinu. Parlament si z toho vydedukoval, že nejsilnější frakce, jež vyhraje volby do Evropského parlamentu, by měla mít právo předsedu Komise jmenovat, což může vést k paradoxní situaci, kdy ve většině členských států budou vládnout třeba strany pravého středu a v evropských volbách kvůli nízké účasti a kvůli tomu, že voliči budou vlády trestat uprostřed volebního období, vyhraje opačný politický směr, tedy levice. Najednou by pak pravicové vlády měly navrhnout levicového předsedu Komise jenom proto, že je levicová frakce v Parlamentu nejsilnější, přičemž to samozřejmě může být i zrcadlově naopak.
V tom je skrytý zárodek politického střetu. Evropský parlament se takto zkrátka snaží zneužít některých ustanovení Lisabonské smlouvy. Právě tento orgán je navíc tím nejvíce prointegračním tělesem, a to mimo jiné proto, že z integrace institucionálně doposud vždy nejvíce získával. Každá smlouva mu přinesla nové a nové pravomoci a podle toho se logicky chová.
Co se týče celoevropských politických stran, ty existují už poměrně dlouho a přiznejme si, že voliče v jednotlivých členských státech příliš neoslovují. Stále hlasují pro národní strany, například lidé u nás frakce v Evropském parlamentu ani neznají, většinou ani nevědí, co to je.
A není to právě tím, že zde neprobíhá širší diskuze o evropské problematice a voliči pak v evropských volbách pořád rozhodují hlavně na základě domácích témat?
Tak to bude vždy a podle mě je to důkazem toho, že národní politika, národní politické strany a národní parlamentní volby jsou optikou voličů vnímány jako daleko důležitější – jako volby prvního řádu. Volby do Evropského parlamentu jsou potom chápány jako volby druhého řádu, stejně jako třeba i volby do Senátu. Volič totiž dokáže rozlišit, který zákonodárný orgán nese největší odpovědnost za to, co ho obklopuje.
Já vidím problém hlavně v tom, že zde existuje snaha tento fakt uměle, arbitrárně změnit vytvářením těch zmíněných nadnárodních politických deštníků a litím velkých finančních prostředků do evropské propagandy. Evropský parlament utrácí vysoké sumy za vlastní propagaci, dokonce i evropským politickým stranám přiděluje granty na vlastní propagaci. Takový posun v uvažování přitom není možné lidem nadiktovat, musí se to změnit přirozenou cestou a ta narazila na svoje meze.
Vraťme se ještě k modelu vícerychlostní Evropy, který jste zmínil v úvodu. Kam by se podle Vás měla zařadit Česká republika?
Na to jsou obecně dva základní názory. Jeden razí tezi, že Česká republika je téměř další německou spolkovou zemí. Naše ekonomické a z něj vyplývající politické provázání s Německem je podle tohoto přístupu natolik silné, že bychom se měli přiřadit k tvrdému jádru, tedy vstoupit do eurozóny a kopírovat politiku jádra.
S tím já nesouhlasím. Tak velká závislost jen na jedné zemi EU, byť tak silné jako je Německo, je totiž škodlivá a v případě, že se tato země propadne do hlubší krize, může být i smrtící. Žádná ze srovnatelných zemí sousedících s Německem nemá takový podíl exportu do Německa, jako má Česká republika. Tuto situaci je třeba změnit, a to jedině tím, že Česká republika dobrovolně nevstoupí do tvrdého jádra a zařadí se na paralelní kolej. Česko by se nemělo hnát do eurozóny, mělo by se spíše pokusit otočit směřování zahraničního obchodu na mimoevropské trhy. Já jsem tedy jednoznačně odpůrcem toho, aby Česká republika vstupovala do tvrdého jádra EU, měla by zůstat na jiné koleji, v jiné rychlosti.
V současnosti to vypadá, že právě tam Česká republika směřuje. Česká vláda odmítla fiskální kompakt, spíše kriticky se staví také k projektu bankovní unie…
Ano, tato vláda tam Českou republiku vede a já s tím naprosto souhlasím. Otázkou ale je, co v budoucnu udělá další vláda v jiném složení. Je možné, že přehodí výhybku a zavede Česko někam, odkud už nebude možné vystoupit.
Odpůrci toho současného kurzu ale argumentují tím, že se tak Česká republika ocitá na periferii a ztrácí politický vliv v rámci jednání v EU, protože se jich nemůže účastnit.
Tento argument už jsem slyšel snad tisíckrát. Je to „zaklínadlo“, kterým se zdůvodňují všechny argumenty. Z úst těchto kritiků zaznívá, že „musíme být u toho“ či „sedět u stolu“. Já ale myslím, že sedět u stolu, kde existuje koalice, která nás stejně může přehlasovat, je naprosto bezvýznamné. Jestliže si zachováme některé pravomoci ve své vlastní působnosti, například v tuto chvíli jde o měnovou, ale i daňovou a fiskální politiku, náš stupeň volnosti rozhodování bude daleko větší, než kdybychom „seděli u vyjednávacího stolu“ a podíleli se na formulování těch „společných pravidel“.
Jde o jeden z vůbec z nejfalešnějších argumentů, který v naší debatě o evropské integraci zaznívá, a to často od lidí, kteří nevědí, co jiného by řekli. Když se jich pak zeptáte na jednu konkrétní oblast, kde můžeme ztratit vliv, pokud nebudeme sedět u stolu, tak nejsou schopni odpovědět.
Já myslím, že tito kritici vycházejí z předpokladu, že dříve nebo později vstoupíme do eurozóny, protože jsme se k tomu zavázali v přístupové smlouvě. V důsledku toho, že jsme nepřijali fiskální kompakt, se ale nebudeme moct účastnit tzv. eurosummitů, a nebudeme se tak podílet na jednání o tom, jak bude vypadat budoucí eurozóna, kam plánujeme vstoupit.
Každé rozhodnutí samozřejmě něco stojí. Já v tuto chvíli dávám spíše přednost tomu, abychom zůstali mimo, a to s vidinou, že do eurozóny třeba nikdy nevstoupíme. Podle mě totiž nemáme žádný vymahatelný závazek do ní vstoupit, jelikož podmínky vstupu se dramaticky změnily oproti situaci, za které jsme vstupovali do EU. Proto si myslím, že vstupu České republiky do eurozóny musí předcházet referendum. Dokud tedy nejsme součástí eurozóny, je pro nás důležitější soustředit se na vlastní politiku.
Když jsme u tématu působení České republiky v EU, nabízí se i jiná otázka. Vy už jste nastínil v úvodu, že britský premiér David Cameron nedávno řekl, že by se měly změnit primární smlouvy a ohlásil možné referendum o členství Spojeného království v EU. Jak by případný odchod Velké Británie změnil českou pozici v EU? Velká Británie totiž patří mezi hlavní spojence České republiky v EU.
Plánované referendum nemá být o odchodu Británie ale o jejím budoucím statusu uvnitř EU. Pokud se Cameronovi podaří vyhrát další volby (v roce 2015), zahájí jednání o novém postavení Británie v EU a ty nově dojednané podmínky pak předloží ke schválení v referendu. To je na míle daleko od vystupování. Pokud by se ale Británie skutečně rozhodla vystoupit z EU, tak by to oslabilo realistické proudy uvnitř EU a stala by se z ní čistě kontinentální záležitost v dominanci Německa a Francie. Tam by Česká republika skutečně mnoho spojenců neměla.
Další otázka týkající se postavení České republiky v EU souvisí s často zmiňovanou kritikou ze strany opozice a odborné veřejnosti. Vláda podle ní neumí v Bruselu srozumitelně vysvětlovat své postoje, není aktivní a nepředkládá alternativní návrhy. Jak je Česko vnímáno při jednáních v EU na základě Vašich zkušeností?
Pokud to říká někdo z opozice, tak to nelze brát vážně, protože jde o opoziční rétoriku. Nikdy jsem něco podobného v Bruselu neslyšel od relevantního představitele Evropského parlamentu, Evropské komise nebo konkrétní evropské vlády. Slýchám to zásadně a výhradně od představitelů opozice a od českých novinářů, kteří tím neustále argumentují, přestože jim nic takového nikdo neřekl. Nikdy netvrdili: „přišel Barroso a řekl, že Česká republika je nejednotná“ nebo „přišel Van Rompuy a řekl, že tomu nerozumí“. Opírají se o věty jako „říká se“ nebo „slyšel jsem od nejmenovaného úředníka“. Mě nejmenovaní úředníci nezajímají, mě zajímá, jestli to říká někdo relevantní a nikoho takového jsem to říkat neslyšel. Tyto výtky tedy nemůžu brát vážně.
Jak se za devět let Vašeho působení v Evropském parlamentu změnil Váš vztah k evropské integraci, prošel jste v tomto směru nějakým vývojem, třeba ztrátou iluzí?
Já jsem do Evropského parlamentu s žádnými iluzemi nevstupoval, takže jsem neměl co ztrácet. Můj vztah k EU se tedy nezměnil vůbec. Co se ale změnilo, to je celková nálada a atmosféra uvnitř Parlamentu a Komise. Když jsem tam v roce 2004 začínal, všichni sršeli optimismem a sebevědomím, hovořili o zářné budoucnosti. Bylo to zřetelně vidět třeba na předsedovi Komise Barrosovi.
Dneska titíž lidé působí zmateně a nevěrohodně. Jejich rétorika je sice pořád silová, ale lze vycítit, že sebedůvěru, kterou jednoznačně měli před osmi lety, ztratili. Europoslanci mnohdy nevědí, co mají dělat, protože několik volebních období za sebou žili v jediném stereotypu, a tím byla ta „stále užší unie“. Nyní zjišťují, že tak to nefunguje, což ale nechtějí říct nahlas, a zároveň jim doma začínají „šlapat na paty“ některá euroskeptická, rezervovanější politická hnutí, kterých v současnosti rychle přibývá. V tomto ohledu jsem zejména zvědav, jak dopadnou na podzim volby v Německu do Bundestagu. Německo bude totiž pro atmosféru klíčové. Pokud se změní atmosféra v Německu, tak se změní celá Evropská unie.
Z hlediska hodnocení těch devíti let České republiky v EU, se hovoří i o tom, že na začátku bylo zřejmé, čeho chce Česko dosáhnout, tedy že chce vstoupit do EU, ale nyní už není jasné, kam se chce ubírat dál. Jak se podle Vás proměnila česká debata o evropské integraci?
Ta debata je pořád stejná. Česká republika určitě není euronadšencem, odpovídají tomu i průzkumy veřejného mínění. Neexistuje tu emocionální vazba jako třeba v Německu, u nás tato vazba nikdy nebyla a nebude. Převládá zde kritické hodnocení. Naše zkušenost s nadnárodními politickými celky není historicky příliš příznivá a možná i to se zde odráží. Podle mě Česká republika z hlediska EU za těch devět let dokázala jedno, a to sice, že to je vlastně velmi klidná, svým způsobem velice nudná a stabilní země ve srovnání s některými jinými evropskými státy. To není úplně špatné vysvědčení.
Není pokles nedůvěry českých občanů v EU ale také důsledkem současné krize? Zprávy, které se dostávají do českých médií, jsou převážně negativního rázu. Vy říkáte, že náklonnost k evropské integraci v Česku není a nebude. Proč si myslíte, že se to nemůže změnit?
To je podobné jako známá otázka, co bylo dřív – slepice, nebo vejce. Podle mě nemá smysl zabývat se tím, jestli první byla krize nebo rezervovaný postoj české veřejnosti, jde to ruku v ruce. Česká republika prostě není Nizozemsko nebo Německo, nepatřila k zakládajícím členům EU. Přistoupila do jedoucího vlaku v určitém momentě z emocionálních a symbolických důvodů. Hrálo to roli hlavně v devadesátých letech, kdy jsme mohli slyšet hesla typu „návrat do Evropy“. Mělo to emocionální náboj a doufalo se, že tak definitivně překonáme naši komunistickou minulost a zařadíme se do západní Evropy. Tento náboj ale už vyprchal. Dnes je tu nová generace lidí, kteří se narodili nebo vyrůstali po roce1989 a nemají žádnou zkušenost s tím, co se dělo předtím. U nich tyto emoce nelze předpokládat. Nová generace bude evropskou integraci hodnotit velice střízlivě, na základě racionálního kalkulu „má dáti – dal“. Na tom já nevidím nic špatného. Není totiž třeba rozplývat se nad jakoukoli organizační nebo politickou strukturou, protože právě tím je Evropská unie. Je třeba ji hodnotit pragmaticky, přistupovat k ní jako k nástroji pro dosahování určitých cílů, ne jako k cíli samotnému.
Ale právě ti lidé, kteří, jak říkáte, nezažili předešlý režim, už od dětství vyrůstají s tím, že existuje EU, jezdí na studijní pobyty do zahraničí, cestují po Evropě a podobně. Není možné, že naopak silněji pociťují evropskou sounáležitost? Nemůže právě to přispět k přirozenému posunu k evropské identitě?
To je velký otazník, to neumím posoudit, ale možná ano. Tyto příjemné atributy evropské integrace, jako je studování, cestování, práce v zahraničí, mohou a nemusí vytvářet evropskou identitu. Podle mě mezi tím ale přímá příčinná souvislost není. Jsou to klady integračního procesu, nevím ale, jestli postačují k tomu, aby někdo upřednostnil evropskou identitu před tou národní.
Na závěr se zeptám, budete znovu kandidovat do Evropského parlamentu?
Zatím na to neumím odpovědět. Rozhodnutí se bude totiž odvíjet od řady dalších věcí, které se odehrají během příštích třech měsíců. Pravděpodobně to bude souviset s vnitropolitickým vývojem. V Praze se rozpadla koalice na radnici, což budeme muset zohlednit při sestavování kandidátek do Parlamentu na příští rok. Spekuluje se také o tom, že by Václav Klaus mohl kandidovat do Evropského parlamentu za ODS. To vše tvoří komplex vnějších vlivů. Jasněji bude pravděpodobně po prázdninách a během podzimu.
