Pokud členské státy zbavíte autonomního práva na sestavování rozpočtů, může to v
Unii vyvolat „protiintegrační tendence“, říká europoslanec a místopředseda
frakce Evropští konzervativci a reformisté Jan Zahradil (ODS). Hlavním tématem
rozhovoru pro EurActiv ovšem tentokrát překvapivě nebyla ani tak kritika
převádění pravomocí do Bruselu, ale rozvojová politika, které se poslanec vedle
jiných témat v Evropském parlamentu věnuje.
Rozhovor s Janem Zahradilem vznikl začátkem května během konference ‚Rozvojová politika ČR a EU:
Partnerství místo konkurence‘ organizovaná Liberálně-konzervativní akademií
CEVRO.
Jakou roli by v rozvojové politice podle Vašeho názoru měla hrát Evropská
unie a jakou jednotlivé členské státy?
Všichni víme, že EU je nominálně největším poskytovatelem
rozvojové pomoci. V Evropském parlamentu vedeme již léta diskuse, zda ta pomoc
má nebo nemá být podmíněná, jak má být podmíněná, a zda je vůbec
kontrolovatelná. Ukazuje se, že za ty desítky let, co Evropa poskytuje
rozvojovým zemím svou pomoc, se v řadě z nich situace okolo lidských práv
nezlepšila, což je důkazem toho, že někde je něco špatně.
Je otázka, jestli má Unie vůbec nástroje, jimiž by na ty
rozvojové země tlačila, aby prováděly tzv. good governance. EU navíc
například v Africe čelí velmi expanzivnímu přístupu zemí jako je Čína, jejíž
vpád na tento kontinent se dá označit, troufl bych si říci, za druhou vlnu
kolonizace.
Co by s tím Unie měla dělat?
Myslím, že Evropa si s tímto problémem jen tak neporadí.
Například v Evropském parlamentu totiž převládá názor, že je nezbytné akcentovat
morální rozměr rozvojové pomoci – máme zkrátka povinnost pomáhat bez ohledu na
další ekonomické nebo bezpečnostní aspekty. To podle mě ale není dobře.
V EP také panuje rozpor mezi pravicí a levicí ohledně toho, do
jaké míry mohou dohody o volném obchodu prospět třetímu světu.
Má vůbec opodstatnění provádět rozvojovou politiku na evropské
úrovni?
Kdyby se škrtnutím pera zrušila unijní rozvojová politika
(RP), tak by samozřejmě nezmizela. Dělaly by jí jednotlivé členské státy, které
by však spíše vycházely vstříc svým vlastním zájmům. Unijní RP má ale určitě
minimálně jeden důvod pro svou existenci. A sice, přispívat ke stabilitě svého
blízkého i vzdálenějšího okolí a to s ohledem na své bezpečnostní a ekonomické
zájmy, tedy také na případnou migraci ze třetích zemí.
Jak by měla být nastavena koordinace mezi českou a unijní rozvojovou
politikou? Například z ministerstva zahraničí z ní, že jí hodně definují velké
státy Unie…
Nevím, jestli je to tak. Tři pětiny peněz, které Česko věnuje
na RP, jdou nadnárodním institucím a jenom dvě pětiny realizujeme přes přímou
bilaterální pomoc. Proti tomu nic nemám, jen znovu říkám, že unijní pomoc má
přispívat ke stabilitě a snížení rizika migrace. To, že postkoloniální země jako
Francie nebo Velká Británie mají v RP jiné cíle než my, je pravda. My se
přirozeně zase budeme soustředit na jiné země, ke kterým máme historické vazby,
jako je například Vietnam. Neměli bychom ale zanevřít ani na Afriku – například
pád režimu v Zimbabwe je jen otázkou času.
Ta Afrika mi tam z mého laického pohledu přece jen moc
nezapadá…
Máme z té nedávné, byť temné, minulosti vazby na Afričany,
kteří u nás studovali, a na tom se dá ještě nějakou dobu stavět. Naopak
například Latinskou Ameriku bych vynechal.
A pokud jde o zaměření unijní RP, máte ji ambice nějak
korigovat?
Máme ambici celou tu věc „ekonomizovat“. Musíme začít už u
vykazování HDP v rozvojových zemích, kde je typické, že se velká část produktu
realizuje v šedé ekonomice. Ta se ovšem ve statistikách neobjeví. Musíme se
bavit o tom, jak tuto šedou ekonomiku dostat do legálního rámce. Bylo by to
výhodné i pro dotčené podnikatele: mohli by získat půjčky, pojištění apod., což
v tuto chvíli nemohou. Nikdo se tím až doposud do hloubky nezabýval, což bychom
jako Evropští konzervativci a reformisté (ECR) rádi změnili.
V souvislosti s naplňováním Rozvojových cílů tisíciletí
(Millennium Development Goals) se hovoří o navyšování
objemu RP. Hledají se nové zdroje prostředků. Co říkáte na to, že by se mohla
financovat ze zdanění transakcí?
Navyšování je nejméně složitá cesta. Současná hranice 0,7 %
HDP ovšem naprosto neodpovídá dnešním podmínkám. Pokud budeme jen navyšovat bez
ohledu na to, jak je ta RP efektivní, pak to určitě vhodné není.
A financování RP z Tobinovy daně? To jsou jen takové pokusy o
zneužití současné krizové situace. Vytvoření celoevropské daně, tomu se budeme
coby ECR i ODS vždy bránit. To je podobné, jako když se v současné finanční
krizi tlačí na ECB, aby nakupovala dluhopisy ohrožených zemí, nebo se uvažuje o
zřízení obrovských záchranných fondů. Je to jen hašení ohně benzínem.
Přejděme k současné krizi eurozóny. Jak se díváte na to, že by se do
Bruselu měly k připomínkování posílat národní rozpočty?
„Budou členské země eurozóny ochotny zachraňovat eurozónu i za
cenu rozpadu EU?“ napsal nedávno politolog Robejšek na svém blogu. To na první
pohled může působit jako protimluv, ale protimluv to není, protože schválením
podobného opatření se vytváří obrovská živná půda pro protievropské nálady. V
momentě, kdy zbavíte členské země jejich autonomního práva na sestavování
národních rozpočtů, je pak jen otázkou času, kdy se začnou prosazovat silně
„protiintegrační“ politická hnutí. Toho se hodně bojím. Věci se mohou změnit k
horšímu rychleji, než si všichni myslíme.
V souvislosti s tím se chci zeptat na euro. Vaše strana k němu dlouhodobě
přistupuje dost opatrně. Jak nastavit pravidla eurozóny, aby bylo pro nás
výhodné do ní vstoupit?
Teď mluvím jen za Jana Zahradila, nikoliv za ODS. Tento krok
si musíme řádně promyslet, zvlášť pokud bychom do eurozóny vstupovali za jiných
podmínek, než k jakým jsme se zavázali v přístupové smlouvě. Navíc samo euro
může být za několik let v ještě větších problémech. Osobně se proto za těchto
podmínek kloním k vypsání referenda. Jsme docela rád, že teď máme několik let na
rozmyšlenou, jak se k této otázce postavit.
Dobře, ale do jaké eurozóny bychom tedy podle vás měli chtít
vstoupit?
Nemůžeme především souhlasit se schvalováním českého rozpočtu
v Bruselu – to by bylo výrazné „vyprázdnění“ naší suverenity.
Takže současné nastavení eurozóny Vám vyhovuje?
Vyhovuje, pokud by se pravidla Paktu stability a růstu
dodržovala. Za dva roky, myslím, budeme vědět víc.
ODS po loňských volbách do EP spolu s britskými konzervativci, polskou
Právo a spravedlnost a dalšími stranami vytvořila frakci ECR. Jak jste s tímto
projektem po téměř roce jeho fungování spokojeni?
Myslím, že ECR už dokázala, že není jen do počtu. To se
ukázalo například při volbě předsedy EK Barrosa, který vyhrál o 12 hlasů. Takže
kdyby nedostal 54 hlasů od naší frakce tak by tím předsedou nebyl. Podobné
„zářezy“ se nám povedly ještě tak dva nebo tři.
Zejména u některých německých europoslanců sice přetrvává
hořkost z odchodu našich europoslanců od EPP-ED, ale podle jiných to této
nejvlivnější frakci pomohlo k určitému posunu doprava. Zkrátka ta ochota lidovců
ke kompromisu se socialisty už není taková. Častěji se utváří pravicové koalice.
Teď jsme samozřejmě spokojeni i s výsledkem britských voleb – jako ECR máme
prvního premiéra.
Cítíte se v nové frakci jako ODS silnější než v rámci
EPP?
Řekl bych, že především nejsme pod takovým „ideologickým
dozorem“ a máme větší volnost v nakládání s prostředky na naši propagaci.
Odchodem z EPP jsme o nic nepřišli, máme v parlamentních funkcích zhruba stejně
křesel, jako bychom měli v rámci EPP.
Existují v ECR nějaké vážnější rozpory při hlasování?
Určitě – Britové jsou například „zelenější“ než my, ale v
zásadních otázkách se vždy shodneme.
