Argumenty Petra Macha proti Lisabonské smlouvě v článku SCHVÁLÍ ČEŠI LISABON? (RX 10/2009) jsou naprosto relevantní.
Ano, tato smlouva nahrazuje jednomyslnost většinovým hlasováním, snižuje váhu hlasu ČR v Radě ministrů a v tomto smyslu je opravdu pro ČR nevýhodná. Politická omáčka, do které Mach téma namočil, je však pomýlená. Patetické výrazy, jako „hanebný obchod“ nebo „zrada“ v souvislosti s ODS, možná vypadají dobře v romantickém příběhu, ve světě reálné politiky však jsou poněkud nepatřičné. Především nikdo nikoho nezradil ani nic nezobchodoval.
Jen díky ODS byla česká vláda jednou z pouhých čtyř vlád EU (!), jež vznesla výhrady proti původní euroústavě a nechtěla její pouhou kopii. A zatímco Britové od začátku usilovali jen o individuální výjimky a Nizozemsko se spokojilo s kosmetickými úpravami, ČR s Polskem chtěly skutečné změny – především jiný, spravedlivější hlasovací systém v Radě EU. To, že jsme nakonec prohráli, bylo výsledkem mnoha tlaků především masy ostatních států v čele s Německem, které si nepřály oproti padlé euroústavě vůbec žádnou změnu. Ani Polsko nakonec nevydrželo až do konce. Zůstali jsme v tom sami. Premiér Topolánek neměl od vlády – díky zeleným a lidovcům – mandát k tomu, aby jednání vetoval. Pokud by tak učinil, vláda by nepochybně padla. A ve chvíli, kdy podepsal, vláda byla dle mezinárodního práva zavázána provést ratifikaci smlouvy (bez ohledu na výsledek). Pokusili jsme se ještě celou věc zvrátit podáním k Ústavnímu soudu, ten však konstatoval slučitelnost Lisabonské smlouvy s českou ústavou.
Zcela nefér je pak Machův výrok o mé podpoře Lisabonu výměnou za členství ve frakci EPP-ED. Jen připomínám, že žádný europoslanec ODS Lisabonskou smlouvu při hlasování v Evropském parlamentu nepodpořil. ODS se také zavázala po letošních volbách frakci eurolidovců v EP opustit a založit novou, eurorealistickou frakci spolu s britskými konzervativci.
