Klausovi evropští kritikové pálí na špatný cíl

Článek Lukáše Macka (MFD 30. 11.) ukazuje, jaká bude ve zbývajících dvou měsících taktika “antiklausovské” koalice. Útočit na Václava Klause přes evropská témata, vykreslit jej jako nepřijatelného a pro budoucnost země škodlivého eurofoba, pokusit se vnést rozkol mezi Hrad a ODS, popř. do ODS samotné, a využít přitom skutečnosti, že ODS, zatížená vládní odpovědností, navíc v koaliční vládě, nemůže akcentovat některá evropská témata tak ostře, jak by si sama přála.

Je to však střelba na špatný cíl a slepými náboji. Právě prezidentův koncepční přístup k diskusi o podobě EU patří mezi nejsilnější argumenty, proč má být znovu do své funkce zvolen.

Macek tvrdí, že Klausova kritika EU je “ideologická” a “salonní”.

Nikoliv, “salonně” a “ideologicky” buduje evropskou integraci úzká politickoakademicko-úřednická vrstva, na níž je tento proces v podstatě od samého začátku postaven. Do této vrstvy patří i “zlatá” evropská mládež (včetně pana Macka), která napřed dlouhá léta proplouvá evropskými vzdělávacími ústavy, výzkumnými pracovišti a úřady, aby se v nich pak definitivně usadila a zabývala se – čím jiným než Evropskou unií. Právě tito “profesionální Evropané” neúnavně konstruují teze o společném “evropském” vědomí, vytvářejí “evropské” veřejné mínění, prosazují “evropskou” identitu a jiné fiktivní hodnoty, které ve skutečnosti u evropské veřejnosti absentují. Že to není pravda?

Stačí se pro příklad podívat na volební účast a na styl volebních kampaní ve volbách do Evropského parlamentu, který byl arbitrárně stvořen coby ztělesnění evropanství a výkladní skříň celoevropské demokracie. Evropská veřejnost jej takto nikdy nepřijala, proto od roku 1979 účast v eurovolbách setrvale klesá a volební kampaně jsou neseny národními, nikoliv celoevropskými tématy.

Je to proto, že evropské národy dávají stále přednost loajalitě a sebeidentifikaci se svým vlastním státem před EU. Tu přijímají “jen” jako nástroj ke správě části věcí veřejných, ne jako garanta vyjádření své národní existence (snad jen Němci – z pochopitelných důvodů – vyměnili svoji, v minulosti několikrát nezvládnutou národní identitu za identitu evropskou).

Václav Klaus to ví, vnímá a právě o tom hovoří. Že to vadí a bude vadit části evropských politických elit, které si nejvíce ze všeho přejí “klid na práci”, je nepochybně pravda. To však není důvod, aby z Hradu zaznívaly v příštích pěti letech ploché, bezobsažné a mnohokrát opakované proevropské fráze, jaké slýcháme – bohužel – od řady jiných politiků tady i v EU.

Naopak ani největší Klausovi názoroví odpůrci nemohou popřít, že jeho hodnocení EU je promyšlené, systémové, a tím také inspirativní. V tomto ohledu Česká republika na jeho znovuzvolení rozhodně neprodělá.