Za minulého režimu byl Petr Uhl aktivním příslušníkem menšiny, která se nebála pozvednout hlas proti tehdejším poměrům a veřejně představovat alternativy vůči jediné „oficiální “ představě společenského uspořádání. Protože to bylo za totality, odseděl si za to řadu let v komunistickém kriminále a za to mu patří obdiv.
Dnes už Petr Uhl k žádné takové menšině nepatří. Soudě podle jeho článku, napsaného v reakci na právě skončený kongres ODS, stal se naopak pevnou součástí hlavního evropského politického proudu – nazvěme jej třeba „euroestablishment“ -, který ve skleněných věžích evropských institucí spřádá své „oficiální“ představy o budoucnosti Evropské unie. Z jeho článku opravdu nikdo nevysoudí, zda jej psal levicový evropský zelený, středový sociální demokrat či snad pravicový člen německé CDU. Je to typické, do takové míry už jsou v dnešní EU setřeny politické rozdíly v pohledech na integrační proces. Jedno ovšem mají všichni uvnitř „euroestablishmentu“ společné: neotřesitelnou jistotu, že jsou majiteli jediného použitelného receptu na evropskou budoucnost. Vyzařuje i z Uhla, když píše „…odpor proti politické integraci je dnes odporem proti EU jako takové…“ Opravdu si je tím tak jist?
Trochu je to směšné a připomíná to bývalou sebedůvěru těch, kdo také neochvějně tvrdili, že směřujeme k světlému cíli beztřídní společnosti, která je přece vrcholem společenského vývoje. Pokud jde o evropskou frazeologii, situace je dnes podobná a tím světlým cílem je pro změnu „stále užší Unie“ směřující k úplnému evropskému sjednocení. Co když je to všechno ale úplně jinak? Co když problémy dnešní EU nejsou způsobeny nedostatkem integrace, ale jejím přebytkem? Co když jejich kořeny tkví právě v tom, že příliš mnoho zodpovědných lidí zatuhlo v 50 let starých představách o Evropě? Co když bylo na evropskou úroveň přesunuto již příliš mnoho pravomocí, které mohly být kvalitněji vykonávány na úrovni členských států? Co když je to právě zbytnělá struktura komunitárního práva a unijních institucí, které jednou zabrání Evropě konkurovat jiným světovým centrům? Co když je to právě stávající podoba EU, která není schopna rychlé reakce a adaptace na globalizační podněty? A co když další „prohlubování“ integrace, které mělo být korunováno tzv. ústavou, je jen litím benzínu do hořící stodoly?
Naštěstí dnes nežijeme v totalitě, ale v demokracii, takže za podobné otázky nikoho nečeká kriminál jako kdysi Uhla. Maximálně novodobá proevropská Národní fronta napíše něco o „euroskepticích“, „xenofobech“ či „nacionalistech“, čemuž se lze jen pousmát. Je to ale jen odklad nezbytného hledání nového integračního modelu, vhodného pro podmínky 21. století. K němu ale – pro něj bohužel – už Petr Uhl dle všeho nepřispěje.
