Během jednoho dne (27. 6.) jsem se k vlastnímu pobavení objevil hned ve dvou článcích na Neviditelném psu.
Bohumil Doležal napsal, že europoslanec Zahradil se nedere do stávající vlády, protože by v ní nemohl zatnout tipec EU a katolické církvi (? no ne, kde to vzal?), spíš to ale prý bude tím, že ho tam nikdo nezve. Panu Doležalovi zkalím radost, Mirek Topolánek mne do své vlády pozval, já jsem mu však navrhl, aby post ministra zahraničí svěřil Alexandru Vondrovi. Proč? Jedním z důvodů je například i to, aby vznikající křehká vláda a její zahraniční politika měly krytá záda před lidmi typu Doležala. Mirek Topolánek si v této složité situaci nemůže dovolit, aby jeho ministr zahraničí byl od samého začátku ostřelován několika umanutými, leč mediálně plodnými jedinci, kteří už léta mumlají mantru o údajném euroskepticismu či izolacionismu ODS. A hlavně, pokud osobnost typu Alexandra Vondry, zkušeného diplomata, přicházejícího navíc z poněkud jiného politického zázemí a nepatřícího tak úplně ke kmenovému členstvu ODS, je ochotna se přihlásit k zahraničně-politickému programu ODS a realizovat jej ve vládě, dokazuje to jediné: tento program není žádnou kuriózní evropskou marginálií, jak se Doležal snaží dlouhodobě dokazovat, ale dobrou a široce přijatelnou strategickou formulací českých národních zájmů. První kladné mediální odezvy na tuto nominaci svědčí o tom, že to byla trefa do černého a pánové Doležal či Pehe mohou své předem napsané články nechat v šuplíku. Tuto personální rošádu, postavenou na domluvě, ale Doležal nepochopí, neodpovídá totiž jeho představě o stranické politice jako o nekonečném boji bezskrupulózních a ambiciózních jedinců o koryta. Asi proto také Doležalovy pokusy o vlastní politické angažmá na začátku 90. let dopadly neslavně a nezbylo mu než to komentování. Mimochodem, málokdy lze být svědkem takového výronu ubohosti a trapnosti, jako když Doležal hbitě přeložil a uveřejnil článek K. P. Schwarze z FAZ, určitě vůbec ne proto, že je v něm nazýván „prominentním konzervativním publicistou“, všimněte si všichni, prosím! Na základní škole jsme na podobné týpky měli celou sadu posměšných říkanek. Jinak lze panu Doležalovi jen popřát, ať si užije svých patnáct minut slávy, které mu zařídil Paroubek nejapným útokem na něj – a ať je přežije ve zdraví.
Pan Chýla byl jedním ze 66 signatářů kritického dopisu Václavu Klausovi, ve své stati polemizuje s mým informačním letákem 5 evropských omylů české diplomacie. Sám sebe nazývá Evropanem, rovněž však tak trochu jedním z 66 „Pragováků“(!). Já bych podobné přirovnání nikdy nepoužil, připadá mi nevkusné dělat paralelu mezi relativně bezvýznamnou peticí naší demokratické současnosti a nechutným symbolem kolaborace naší totalitní minulosti, dopisem „99 Pragováků“. Když už se však k tomu pan Chýla přihlásil, jeden úkaz za pozornost stojí: trvalá a kontinuální servilita, vyzařující vždy z jisté části české veřejnosti k právě aktuálnímu mezinárodnímu mocenskému uspořádání. Tato vlastnost se táhne našimi novodobými, demokratickými i nedemokratickými dějinami jako červená nit, od Rakouska-Uherska (které ostatně dnešní EU připomíná stále více) až po evropskounijní dnešek. Takže i dnes už máme u nás Evropany ještě evropštější, než jsou dokonce ti nejevropštější na západ od nás (možná, že někdy jsou to titíž lidé, kteří se ještě před 20 lety klaněli na východ, teď jen změnili světovou stranu). Jinak je mi líto, že pan Chýla přes veškerou snahu a rozbory nepochopil základní rozdíl mezi hlasovacím systémem v Evropské radě dle smlouvy z Nice oproti návrhu evropské ústavy a pěkně se v tom zamotal. Je to ale jednoduché: jde o radikální změnu, nahrazující dosavadní systém degresivní proporcionality (tzv. vážené hlasy, lehce disproporčně zvýhodňující menší členy EU oproti větším) principem populačním, postaveným na podílu obyvatel v celkovém počtu občanů EU. Opakuji, že touto změnou evropská ústava zmenšuje hlasovací váhu ČR v EU proti stávajícímu stavu zhruba o třetinu, což ostatně přiznalo i české MZV. Pokud jde o vstřícné názory p. Chýly vůči daňové harmonizaci v EU, doporučil bych mu, aby se dotázal v institucích jako je Svaz průmyslu a dopravy ČR či Hospodářská komora ČR (anebo koneckonců kteréhokoliv podnikatele), co si o tom myslí. Ujišťuji jej, že nic pozitivního se nedozví.
