Ve svém článku z 13. 12. vytváří Jiří Pehe zajímavou konstrukci: pokud si po červnových volbách padne definitivně do náruče ČSSD s komunisty, odpovědnost prý ponese ODS. Proč? Protože již dnes ústy svého předsedy i mnohých dalších (patřím k nim) odmítá možnost vzniku velké povolební koalice ČSSD-ODS. Tím prý zahání Paroubka ke komunistům.
S tímto argumentem se budeme setkávat čím dál tím častěji, proto stojí za hlubší rozbor. Především: velká koalice přichází teoreticky v úvahu jen v případě povolební levicové většiny ve Sněmovně (tedy 101 a více křesel pro ČSSD a KSČM dohromady). Soc.dem. se sice stále ještě bojí otevřeného spojení s komunisty (není to doposud „salonfähig“ a co by tomu řekla EU), avšak trochu „skrytá“ spolupráce s nimi ve Sněmovně nevadí. Je to vidět dnes a denně na sněmovním hlasování, také premiér mnohokrát prohlásil, že v takovém způsobu spolupráce je schopen a ochoten pokračovat. Nemá-li toto komunistickosocialistické spojení tolik tlouci do očí, bylo by třeba napřed sehrát šarádu s velkou koalicí. K tomu je zas nutno propagandisticky připravit půdu – tedy vytvořit atmosféru, v níž odmítání velké koalice ze strany ODS bude interpretováno jako minimálně velká nezodpovědnost. Peheho článek je příkladnou ukázkou takové propagandy.
Ve skutečnosti je velká koalice nebezpečnou pastí na ODS, a to nejenom kvůli podstatné redukci programu. Jde hlavně o to, že v takové vládě bychom dělali svému partnerovi „křena“, stejně jako dnes dělají lidovci a unionisté. Nedohodne-li se Paroubek s nimi, dohodne se vždy s komunisty, koalice nekoalice. Stejně by postupoval i ve svazku s ODS. Je velmi pravděpodobné, že by po 1-2 letech velkokoaličního vládnutí dokonce situaci vyhrotil natolik, že by ODS donutil z vlády odejít (např. po nějakém obzvláště nepřijatelném společném hlasování ČSSD a KSČM), ovšem s nenávratně poškozeným kreditem a pověstí rozbíječe koalice. Pak by dovládl podle své nejoblíbenější varianty (menšinová vláda s podporou komunistů) a v klidu se z vládních pozic připravil na další volby. Hlasy, které poztrácela ODS, by klidně posbíral někdo „nový“ (pracovně mu říkejme projekt Telička), který by po volbách zaujal ve vládě místo náležící dnes Unii svobody a jelo by se dál podle stávajícího modelu. ODS by tak sama sebe odsoudila k dalšímu pobytu v opozici, výměnou za krátký pobyt ve vládních lavicích.
Z hlediska Jiřího Paroubka by byl tento postup logický: zlikvidoval by tak svého největšího konkurenta na politické scéně a zcela ji ovládl. Právě proto je to ale scénář pro ODS nepřijatelný. Pokud by volby namíchaly svrchu uvedenou konstelaci, přichází v úvahu velká koalice za jednoho jediného předpokladu: s časově i věcně výrazně zkráceným mandátem a zároveň dohodou na prosazení ústavní změny volebního zákona z poměrného na většinový. Pak bude konečně možno tvořit programově soudržné vládní většiny a v dalších volbách si to rozdat – řečeno oblíbeným termínem premiéra – „na férovku“.
