Dvě staletí, která 2. prosince uplynula od bitvy u Slavkova, byla o víkendu velkolepě a náležitě připomenuta.
Vždyť jde také o jedno z významných dat domácí i evropské historie. Přesto by bylo chybou dívat se na tuto událost jen prizmatem dějin, jen jako na (byť nepřehlédnutelnou) položku v učebnicích dějepisu. Slavkovské vítězství bylo sice pro Napoleona tím zřejmě nejslavnějším, dnes to pro nás však není to hlavní. Důležitější je, jak se napoleonské války a zejména jejich důsledky podepsaly na organizaci Evropy 19. století a zda to má nějakou relevanci pro dnešek. Myslím, že ano a jsem rád, že jsem tento svůj názor měl možnost tlumočit na jedné z konferencí, které byly součástí doprovodného programu oslav.
Po definitivní porážce Napoleona kodifikoval nové poměry na kontinentě Vídeňský kongres v roce 1815. Dnešním slovníkem bychom mohli říci, že šlo o další v řadě pokusů o nějakou formu evropského sjednocení. Výsledkem kongresu bylo uspořádání, známé jako „evropský koncert“ či „koncert velmocí“. Šlo o novou mocenskou rovnováhu mezi nejdůležitějšími politickými aktéry, konzervativní mocnosti se tak pokoušely uchovat pokud možno status quo z doby přednapoleonské. Poučení z napoleonské expanze je vedlo ke snaze zabránit změnám zvnějšku (ozbrojené konflikty mezi státy či územní výpady). Stejně tak ovšem chtěly bránit impulsům ke změnám zevnitř, které přinášel nástup kapitalismu a s ním spojeného liberalismu, demokratizace či národního sebeurčení. Rovnováha „koncertu velmocí“, která přetrvala po značnou část 19. století, byla tak zejména reaktivní a zadržovací. Strnulé autokratické říše však nakonec nebyly schopny zastavit společenskou dynamiku – buďto se musely samy postupně demokratizovat, nebo zkrachovaly či se rozpadly.
Jakékoliv paralely tohoto údobí s dnešním průběhem evropské integrace budou nutně kulhat na obě nohy. Nelze se nicméně zbavit dojmu, že někteří dnešní stratégové evropské integrace se právě v něm zhlédli. Proto jsme i dnes svědky snahy některých evropských mocností o nastolení obdobné mocenské rovnováhy v rámci EU, doprovázené stejně defenzivní strategií: tyto velké a lidnaté členské země EU si smluvně pojišťují své výjimečné postavení v evropské architektuře (otázka evropské ústavy), brání se vůči trendům, kterými se cítí ohroženy (globalizace, doprovázená liberalizací světového obchodu a růstem konkurence v podobě nových členů EU či jiných, mimoevropských světových center), chtějí udržovat neudržitelné (nákladný evropský sociální model, plýtvavá zemědělská politika EU).
„Evropský koncert“, to nutno přiznat, dal Evropě dlouhá desetiletí relativního klidu a stability, na druhé straně se ale ukázal jako trvale neudržitelný. Tím méně mohou podobné recepty zafungovat dnes – vždyť 21. století je svou dynamikou a proměnlivými požadavky na hony vzdáleno od relativně statického 19. století. Takové poučení z historie bychom mohli a měli unést. Výročí bitvy „tří císařů“ je k podobnému zapřemýšlení dobrou inspirací.
