Příští německá vláda je po volební (téměř) remíze mezi doposud vládní SPD a opoziční CDU-CSU zatím zahalena otazníky. Premiér Paroubek ale nelenil a jal se hbitě naznačovat paralely mezi německým a českým před- a povolebním vývojem. Snaha podepřít sebevědomí ČSSD touto zahraniční berličkou však působí příliš upachtěně, než aby bylo možno ji brát vážně.
Nejde ani tak o to, že za osobnostním i politickým formátem Gerharda Schrödera zaostává Paroubek o mnoho koňských délek. Dokonce ani o to, že na rozdíl od běžné evropské vlády se kolem Paroubkova týmu vznáší postkomunistický odér korupce a finančních skandálů. Je totiž velmi ošidné přenášet specifickou politickou tradici té či oné země do odlišného prostředí. S uplatněním takové logiky může ODS mávat premiérovi před očima výsledky polských voleb (kde byla sociálnědemokratická levice přesvědčivě zametena do opozičních lavic) a zkoušet z toho věštit výsledky voleb českých.
Důležitější je uvědomit si, co bude německý pat znamenat pro česko-německé bilaterální vztahy i pro budoucnost EU. V tom prvním jsme si doposud neměli příliš nač stěžovat. Vlády kancléře Schrödera např. vždy korektně dodržovaly literu českoněmecké deklarace – zdá se však, že ani současné povolební uspořádání nenabízí příliš prostoru těm, kdo chtěli znovu otevírat uzavřenou minulost (pokud je česká strana zase nepovzbudí nějakým „gestem“).
Horší to je s ekonomikou: uzavření německého pracovního trhu pro Čechy je populistické a diskriminační. Máme však velmi málo možností, jak docílit změny, bez ohledu na nedávné svalnaté řeči pana premiéra. Ostatně nesmíme zapomínat, že jde především o výsledek „úspěchů“ předešlé vlády ČSSD při vyjednávání vstupu ČR do EU. A dál: pozdržíli německé volby nástup reforem, které by výrazněji rozhýbaly německou ekonomiku, nebude to dobré ani pro ekonomiku českou, vzhledem k tomu, jak jsou obě provázány.
Pokud jde o evropskou politiku, obě hlavní německé strany se od sebe příliš neliší, i když SPD je otevřenější vůči dalšímu rozšiřování EU včetně Turecka. Obě nicméně podporují federalizaci EU (včetně bývalé euroústavy, která měla výrazně zvýšit váhu Německa v unijních rozhodovacích procesech). Německo ale teď bude mít dost starostí samo se sebou, těžiště německé politiky se proto může přesunout domů.
V tom případě Německo již v příštích letech nebude jedním z „tahounů“ integračního procesu, což lze chápat i pozitivně. Mohl by se tak otevřít širší prostor k formulování alternativních scénářů evropské integrace vůči doposud protežovanému jednosměrnému eurofederalismu. V každém případě by příští česká politická reprezentace měla dát daleko zřetelněji najevo, že zmíněný – a nesporný – ekonomický vliv Německa v ČR se již nemůže znovu transformovat do takové podoby politického vlivu, který by nás vedl k akceptování pro nás nevýhodné podoby EU.
Česko ovšem není Německo. Pokud němečtí voliči navařili své zemi ve volbách málo stravitelný „eintopf“, neměli bychom je následovat. Tento stát si to nemůže dovolit, potřebuje jasné směřování, ne přešlapování na místě. Premiérovy pokusy o česko-německé paralely je proto třeba odmítnout. Platí zde spíš následující „antiparalela“: kdyby německou ekonomiku patnáct let po konci války neřídil osvícený Ludwig Erhard, ale nějaký tehdejší „Paroubek“, německý hospodářský zázrak by se nejspíš nikdy nedostavil.
