Plán na humanitární „gesto“ vůči českoněmeckým antifašistům sice byl na těchto stránkách diskutován (Názory plus, HN 12. srpna), pár dalších postřehů však jistě neuškodí.
Původní záměr premiéra Paroubka finančně odškodnit odsunuté německé antifašisty bezpochyby vycházel z velmi nešťastného návrhu bývalého vicepremiéra Mareše. Ten totiž nepřímo popíral platnost československých denacifikačních zákonů. Ignoroval cestu soudního odvolaní proti nesprávnému uplatnění těchto zákonů, pokud do odsunu byli protizákonně zahrnuti i někteří českoněmečtí antifašisté. Takto právně čistým soudním postupem již došlo k nápravě některých poválečných přehmatů. Neexistuje důvod, proč by se tímto politicky bezpečným (ale mediálně neokázalým!) způsobem nemělo postupovat i nyní.
Závažnou chybu premiér udělal, když svůj záměr ohlásil ve spojitosti s návštěvou Rakouska. Někdejší českoněmečtí antifašisté přece vůbec nebyli rakouskými občany. Česko-rakouské vztahy jsou navíc z hlediska minulosti právně vypořádány, takže zanášet do nich znovu tuto problematiku bylo krajně nemoudré. Konečně je známo, že Rakousko funguje pro některé politické kruhy jako pokusná laboratoř česko-německých vztahů. Proto se také ihned ozvali ti, kdo pochopili Paroubkův záměr jako důkaz české defenzívy a označili ji pouze za první nesmělý krok v řadě. Paroubek následně zatroubil na ústup, vzdal původní záměr finančního odškodnění, místo toho začal mluvit o pouhém vládním prohlášení, jímž by se Česká republika omluvila českoněmeckým antifašistům – ale to pouze těm, kteří se po válce dobrovolně vystěhovali, tedy nebyli protiprávně odsunuti. To však už úplně postrádá jakýkoliv smysl.
Je možné, že Paroubkova motivace byla politická, že chtěl skutečně „vypomoci“ německému sociálnědemokratickému kancléři Schröderovi (stejně jako Mareš mohl chtít vyjít vstříc kolegům z Evropské lidové strany). Ať tak nebo tak, návrhy na podobná „gesta“ pouze narušují doposud jednotný postoj české politické reprezentace a oslabují právní názor, vycházející z česko-německé deklarace. Nahrává se tak těm politickým kruhům v Německu a Rakousku, které si přejí ponechat otázky spojené s poválečnými událostmi otevřené. Proto je Paroubkova iniciativa škodlivá pro Českou republiku. Ani argumentace morálními hledisky neobstojí. Úkolem zodpovědného politika není hrát si na morálního arbitra minulosti a oslabovat špatně promyšlenými kroky mezinárodní postavení vlastní země. Jde bezesporu o zatím největší zahraničněpolitickou chybu současného premiéra, svědčící o jeho nezkušenosti v této oblasti.