I ten, kdo snad byl v posledních týdnech oslněn stylem premiéra Paroubka, by se měl zřejmě rychle začít probírat. Poslední Paroubkův návrh na gesto odškodnění vůči části sudetských Němců je totiž esencí nerozumu.
Nehovořme nyní o notorických „gestařích“ typu bezvýznamné postavy bývalého vicepremiéra Mareše. Ale vzpomeňme, že i Paroubkovi sociálnědemokratičtí předchůdci Zeman, Špidla i Gross ve své době koketovali s podobným činem. Žádný z nich nicméně nebyl tak hloupý, aby to napřed vytruboval do novin, potom projednával v zahraničí a pak si teprve sháněl podporu pro takový krok doma. Každému z nich bylo totiž jasné, že takto citlivá záležitost nemůže být věcí rozhodnutí jedné konkrétní vlády (navíc stále se opírající pouze o nejslabší možnou většinu 101!), ale konsenzu celé politické scény. Když zjistili, že takový konsenzus není k dispozici, rychle a tiše od svého záměru ustoupili.
Není jasné, co premiér svým krokem sleduje, kromě další záplavy titulků v našich (a snad některých zahraničních?) médiích. Možná si příliš zvykl na umělou aureolu politika, který „řeší“ problémy (i když není známo, co vlastně doposud vyřešil), a tak je chce s razancí slona v porcelánu „řešit“ i tam, kde žádné nejsou. Zahraničněpolitický zisk totiž z toho ovšem nemůže mít Česká republika žádný, spíše nám hrozí velká blamáž.
Česká republika se pokusila (a trvám na tom, že úspěšně) pojmenovat a uzavřít některé, v Čechách a v Německu rozdílně vnímané kapitoly našich nedávných dějin českoněmeckou deklarací z roku 1997. Že to některým zájmovým skupinám v Německu vadí, že se s tím nesmířily a že se pokoušejí stále znovu oživovat minulost, není důležité. Důležité je, že klíčoví hráči německé politické scény posledních let s vládní zodpovědností v rukou – kancléř Schröder a ministr zahraničí Fischer – důsledně ctili závazky zmíněné deklarace a pomáhali tak odpovědně vytvářet nové paradigma česko-německých vztahů, obrácené do přítomnosti a budoucnosti, tak jak bylo vždy záměrem i české strany. Žádná – ať už jakákoli – příští německá vláda nebude moci toto paradigma jednostranně měnit, aniž by to mělo za následek podstatné zhoršení česko-německých vztahů.
Pokud některý politik na české straně samovolně začne otevírat minulost (ať už pod jakkoli ušlechtile znějící záminkou), dostává naši zemi do defenzívy a pod potenciální politický tlak. A pokud navíc vůbec nejde o česko-německé vztahy, ale tento krok byl dokonce učiněn v souvislosti s bilaterálními vztahy ČR-Rakousko (symbolizovanými premiérovou návštěvou ve Vídni) – pak už jde o naprostou ukázku politického neumu. S Rakouskem totiž v tématech minulosti nemá Česká republika k projednávání a k řešení vůbec nic.