Skoro by se chtělo parafrázovat vojenské hlášení „během prvního roku členství ČR v EU se nic mimořádného nestalo“.
Nevypukl náhlý blahobyt ani se nedostavila žádná krize. Lze také s úspěchem pochybovat o tom, že členství v EU nastartovalo rychlejší hospodářský růst nebo výrazněji přispělo ke zvýšení objemu našeho vývozu či investic do ČR. Tyto jevy souvisí jednak s dlouhodobějšími ekonomickými cykly (na které nemá naše členství v EU vliv), jednak s geografickou a geopolitickou polohou (kterou EU neovlivní), jednak s komparativními výhodami v podobě například relativně levné a kvalitní pracovní síly (o jejichž likvidaci se EU naopak usilovně snaží).
De facto jsme totiž do EU patřili již dlouho předtím, než se naše členství stalo skutečností i de iure. Proto jsme předpokládané plody členství také konzumovali již dlouho před 1. 5. 2004. Přesto však je tu jeden malý rozdíl: po zmíněném datu jsme získali také politické zastoupení v orgánech a institucích EU.
Co díky tomu Česká republika sama sobě a Evropské unii za ten rok přinesla? Přinesla vůbec něco ? S lítostí musím konstatovat, že dosavadní vliv ČR na dění uvnitř EU během uplynulého roku byl nevelký, rozhodně menší, než mohl být. Částečně je to způsobeno „nováčkovským“ syndromem, částečně samotným institucionálním uspořádáním v EU, které přes veškerá vznešená slova o rovnosti všech členů nahrává větším, zkušenějším a v jistém smyslu „protřelejším“. To však není ani omluva, ani výmluva. Je to pouze konstatování, které by mělo vybudit větší aktivitu a pohyblivost naší diplomacie směrem k EU.
Náš vztah k EU nic nesymbolizuje lépe, než jeden z vysokých úředníků ministerstva zahraničí, t.č. pověřený evropskou agendou -nejslavnějším kouskem tohoto bývalého aparátčíka z Lidového domu je, že při setkání se svým zahraničním partnerem občas usne přímo za jednacím stolem. Ano, česká evropská politika totiž spí -je zoufale konformní, neinvenční, plochá. Jako by nevěděla, k čemu všemu vlastně chceme a můžeme unii použít a co tam vůbec chceme dělat. Jako by se uspokojila samotným faktem našeho vstupu coby jakýmsi samonosným cílem, jehož dosažením bylo všechno naše evropské snažení naplněno. Současný ministr zahraničí se nechal nejednou slyšet, že členství v EU je naším národním zájmem. Omyl. Není. Členství v EU samo o sobě není žádným cílem, ale právě nástrojem k dosažení skutečných cílů – našich národních zájmů. Jako by česká evropská politika nechápala ani to. Je to vidět na neschopnosti analyzovat dění uvnitř EU, předvídat alespoň do určité míry dění budoucí a podle toho se chovat.
Přitom EU právě prochází kritickou fází svého vývoje. Její rozšiřování vede k postupnému rozvolnění vnitřních vazeb a k oslabování možnosti ovlivňovat z evropské úrovně politiku členských zemí.
Ty členské země, které si to již uvědomily, začaly používat evropskou rétoriku jako krycí barvu pro své národní zájmy. Integrační linii sledují pouze tam, kde je to pro ně výhodné, zatímco v případě, kdy nadnárodní opatření koliduje s jejich vlastním zájmem, neprodleně je torpédují (zmrazení liberalizační směrnice o službách). Realistická česká politika by měla počítat s tím, že přes veškerou rétoriku se těžiště rozhodování v EU nebude posouvat nahoru, ale dolů – z centrální evropské úrovně na úroveň bilaterálních vztahů mezi jednotlivými členy EU.
Taková reflexe vývoje v EU však u nás nenastává. Naopak je téměř zakázáno o ní mluvit, protože se to považuje za politicky nekorektní. Nadále se tedy utápíme v tříšti politických klišé, zamrzlých někde v době maastrichtské smlouvy. Nejen politici, ale bohužel i teoretici integrace, analytici či politologové bez přestání vypouštějí slovní mlhu na téma, jak je pro nás výhodný „komunitární“ princip, jak musíme za každou cenu patřit do „tvrdého“ jádra EU, jak je nezbytné přijmout evropskou „ústavu“, jak Evropská unie chrání „malé“ před „velkými“ – aniž by kterékoliv z těchto aprioristických tvrzení podpírala hodnověrná sada argumentů.
Takže – nic mimořádného se sice během prvního roku „služby“ v EU nestalo, to ovšem neznamená, že je s naším chováním v EU všechno v pořádku. Lze proto doplnit ještě jednu charakteristiku, známou z hovorové češtiny, která shrnuje uplynulý rok: zatím jsme v EU především dělali „křena“ jiným, bohužel. Je načase s tím přestat.
