Ani poslední kroky ČSSD nesignalizují nic jiného než zoufalství této strany, jejího vedení a zejména jejího předsedy Grosse. Jakkoliv zkompromitován, pokoušel se za každou cenu udržet u vesla co nejdéle. V posledních dnech už to bylo natolik neúnosné, že mu i ve vlastní straně začal hrozit puč nespokojených.
Sociální demokraté si zcela logicky nepřejí předčasné volby a ti z nich, kteří nechtějí skončit v politice hned zítra, byli rozhodnuti neobětovat ten rok vládnutí, co jim ještě zbývá, za záchranu Grossovy osobní pozice. Gross to vycítil, proto se nakonec rozhodl podniknout úhybný manévr sám a zachránit si alespoň část stávajícího vlivu. Dal přitom zjevně na své mediální rádce a „spin doktory“, jejichž rady unikly z lůna ČSSD již před řadou týdnů -totiž schovat programovou prázdnotu a vlastní bezradnost pod široké sukně Evropské unie.
Gross tedy vymyslel projekt jednorázové „proevropské“ vlády na půdorysu stávající koalice, avšak bez lídrů všech tří stran (aby v tom nezůstal sám). Co znamená termín proevropská, přitom nikdo pořádně neví. Znamená to snad, že všechny předchozí vlády nebyly proevropské, nebo snad dokonce byly antievropské? Z dosavadních náznaků lze usoudit, že hlavním programovým bodem takové vlády má být masivní propaganda ve prospěch tzv. evropské ústavy. Kdyby to nebylo směšné, bylo by to spíš k pláči. Skutečně se „přátelé“ z Lidového domu domnívají, že přijetí či nepřijetí tohoto problematického dokumentu je něčím, co cloumá celou českou společností a na čem závisí náš blahobyt, prosperita a stabilita? A jaký náhradní program vládě vymyslí, až bude euroústava smetena ze stolu za necelé dva měsíce ve francouzském referendu, jak zatím vyplývá z celé řady průzkumů? Ale kus strategie v tom přece jenom je. Sociální demokraté tak vysílají do zahraničí mocným zastáncům euroústavy jasný vzkaz: nebojte se nás, jakkoliv jsme nemožní, neschopní a zkompromitovaní, nebudou s námi žádné problémy a budeme poslouchat – vždyť my víme, jak se správně ohnout a odkud fouká vítr. I tak se dá dělat politika. Jde ostatně o typický výron jedné z tradičních vlastností, rozšířených vždy alespoň v části českých politických elit – totiž servility k vnější vrchnosti, která prochvívá celými novodobými českými dějinami, těmi demokratickými i těmi nedemokratickými.
Na celé zmíněné konstrukci bylo při celé její průhlednosti možná zajímavé jen to, kdo se uvolí sehrát roli onoho „užitečného idiota“, tedy loutkového premiéra v rukou Grosse a ÚVV ČSSD. Volba padla nakonec na velvyslance Kohouta, zřejmě zejména díky jeho dosavadnímu postu vedoucího naší mise při EU, který má být dalším důkazem deklarované vládní „proevropskosti“. Pan velvyslanec patřil v rámci našeho diplomatického sboru k těm schopným, proto nás může jeho rozhodnutí mrzet – bude ho škoda. Nicméně tak bohužel překročil pomyslný Rubikon, který dělí neutrálního státního úředníka a kariérního diplomata (byť kvalitního) od zřetelně stranicky angažovaného politika. Přeskočit z úřednického stavu do politiky samozřejmě lze, ale je třeba se smířit s tím, že ve standardních demokratických zemích je to pohyb jednosměrný, bez možnosti návratu.
Grossův trik s „proevropskou“ vládou tedy nelze hodnotit jinak než jako další pokus o podvod, který má ČSSD i jemu osobně získat oddechový čas, během něhož bude (snad) možno posbírat zpět alespoň pár z té hromady poztrácených procent a nepadnout tak ve volbách úplně na ústa. Že pro Českou republiku to může znamenat jen další stagnaci, odkládání nutných reforem a pokračování v dosavadním nevládnutí, je nabíledni.
