Z úvah ODS o národním státu se odvíjí také její vztah k Evropské unii. ODS je jediná česká strana, která si dovolila nepřijímat mechanicky vše, co přijde ze států EU, která dokázala otevřeně kritizovat některé aspekty evropské integrace a která se pokusila rozvést praktickou a kritickou diskusi nad průběhem evropské integrace. Její postoj v tomto ohledu lze označit za eurorealismus.
Evropská unie, taková jaká je nyní, je jistě do značné míry nikoliv produktem spontánního vývoje, ale právě konstruktem – především pokud jde o tzv. druhý a třetí pilíř. Původní myšlenka hospodářské integrace Evropy a vytvoření jednotného vnitřního trhu je ovšem jistě správná, i ona však byla zatížena některými dobově podmíněnými handicapy, především pokud jde o ekonomickou a sociální politiku, které se ukazují dnes být jako těžko odstranitelné.
Ekonomické problémy EU pramení v keynesiánské politice, která ovlivnila několik poválečných dekád a tudíž i počátek integrace. Jejím produktem je například intervencionistická zemědělská politika (CAP ), která je vlastně podléháním jedné lobbystické skupině, polyká tradičně téměř polovinu celého evropského rozpočtu a kterou se nedařilo a nedaří zreformovat.
Dalším problémem je tzv. evropský sociální model, který vede k přeregulovanosti na trhu práce, k vysokým nepřímým mzdovým nákladům při udržování sociálních standardů, k tikající bombě nereformovaných penzijních systémů při stávajícím demografickém vývoji. Je zde rozpočtová nekázeň v podobě chronických deficitů. Snaha odstranit tento problém pomocí jednotné měny a povinných konvergenčních kritérií je jistě dobře míněná, nevyjasněnou otázkou zůstává, zda v tak neoptimální „currency area“, jakou je Evropa, může být dlouhodobě úspěšná. Také obchodní politika má řadu protekcionistických prvků – vzpomeňme jen na různé množstevní bariéry, které se po odbourání cel staví do cesty dovozům ze střední a východní Evropy, vzpomeňme na obviňování z tzv. ekologického nebo sociálního dumpingu, vzpomeňme na spory EU s USA v rámci GATT nebo WTO. Zde můžeme vidět jakési obrysy „pevnosti Evropa“, která se nechce – z politických důvodů – rozloučit s již neufinancovatelným blahobytem, na nějž byla zvyklá a proto se raději chce obehnat zdí ochranných předpisů a regulí.
Hlavním problémem je však podle mne ona „politická nadstavba“, která jakoby vycházela z téměř marxistické myšlenky o objektivním dějinném vývoji. Módní a rozšiřovaná teze, že klasický národní stát se „přežil“, že ve světě propojené ekonomiky, bezprostředně sdílených informací a lokálně omezených, výbušných konfliktů nemůže národní stát zastávat žádné funkce a také nemůže řešit žádné problémy, je chybná. Myslím, že právě urychlená, nepřirozená, umělá, politicky motivovaná demontáž národních států může být významným destabilizujícím prvkem Evropy. Jako každá akce, která plodí reakci, může tato akce vyvolat vlnu etnického či regionálního nacionalismu přesně toho izolacionistického a xenofobního typu, před kterým nás varují naši euronaivisté či eurolevičáci. Nástup Haidera v Rakousku či Le Pena ve Francii je toho dostatečným příkladem.
Představa, že národní státy budou demontovány jednak směrem nahoru – cestou europeizace, jednak směrem dolů – cestou regionalizace, je také chybná. K takové europeizaci zde chybí základní podmínka – pocit či vědomí evropské identity. Ta se nedá nadekretovat nebo vytvořit usnesením, ta může vzniknout – pokud je to vůbec reálné – pouze pomalým, přirozeným vývojem. Neúspěšná snaha tuto identitu institucionalizovat seshora se projevuje v žalostném stavu evropských institucí a v jejich demokratickém deficitu. Evropský parlament je karikaturou skutečné parlamentní demokracie. Evropská komise je spíše údržbářskou četou, navíc se utápí ve spleti neprůhledných operací, jak ukázal její nedávný pád. Nejlegitimnějším orgánem EU tak paradoxně zůstává evropská Rada, která je tvořena členy národních vlád, jejichž mandát je odvozen od voličů národních států.
Stejně tak regionalizace, která je vlastně německým vynálezem, je už opředena doslova mytologií, tvrdící, že je to něco automaticky daného, dobrého a kvalitního, něco co přibližuje veřejnou správu občanovi a co je zásadně demokratické. Tato tvrzení jsou papouškována i u nás. Ocituji knihu „Evropa a národy“ : „Evropa regionů se nestane automaticky ostrovem pohody…V úspěšných regionech se může vyvinout určitý blahobytný šovinismus, vyznačující se nechutí dělit se se slabšími o své výdobytky…Mnohá z existujících regionalistických hnutí jsou spíše provinční a antimodernistická…chtějí v prvé řadě uzavřít svůj region před vlivy moderní společnosti…region tu vystupuje jako ochranná jednotka…tato hnutí míří především proti moderní společnosti jako takové…“ Tuto knihu napsal mimochodem Švéd.
Do této podoby tedy dovedla evropský integrační proces garnitura politiků, kteří kulminovali v 80. letech a mohou být symbolizováni jmény : Delors, Mitterand, Kohl. Jakkoli s nimi můžeme nesouhlasit, jedno jim nelze upřít – byli to politici s vizí, jakkoliv problematickou se tato vize může jevit.
ČR nebude ani ekonomicky připravena na členství v EU. Nikdo dnes neví, co členství udělá s naší podnikatelskou mikrosférou, s drobnými či středními podnikateli a živnostníky. Celý tento rozsáhlý a celkem životaschopný sektor může být převálcován a může se zhroutit. Pokud hovoříme o makročíslech, přes veškerou kritiku je ČR stále v čele žebříčku asociovaných zemí. Nicméně co to znamená ve skutečnosti ? Střízlivé odhady praví, že průměru EU v úrovni HDP na hlavu dosáhneme někdy mezi lety 2015-2020. Pokud bychom byli členy EU, po většinu té doby bychom tedy měli nárok na podporu ze strukturálních fondů. Jenže tato podpora tvoří pouze 4 % HDP ročně. Mezitím bychom museli investovat daleko větší procenta HDP, než by k nám připlynula z EU, a to na zavádění nezbytných opatření např. v ekologii, sociální politice atd., tudíž tlak na rozpočet by se zvyšoval. Takže ve střednědobém pohledu a z hlediska „výnosy vs. náklady“ na členství v EU rozhodně nevyděláme.
Jaká jsou tedy východiska, jak politická, tak ekonomická ?
Přes všechno, co zde bylo řečeno, je třeba zdůraznit, že z dlouhodobého hlediska vstup ČR do EU nemá alternativu. Nad tím není třeba ani jásat, ani se horšit, to je prostě tak a myslím, že ODS vždy byla napřed v chápání reálných situací a konstatování suchých faktů před těmi, kdo považovali za nutné je dramatizovat a opentlit tu patosem, tu sentimentem, tu různými mesianistickými výrony. Nicméně v hledisku střednědobém je otázkou, zda usilovat o co nejčasnější vstup do EU, zda dávat přednost rychlosti před kvalitou, zda podléhat hysterii politicky určených časových termínů, zda se zúčastňovat chrtích závodů s ostatními kandidátskými zeměmi. Já tvrdím, že nikoliv. Vstup ČR do EU může nastat tehdy, až na to budou připraveny obě strany, až to přestane pro ČR znamenat riziko hospodářského šoku a až bude zaručeno, že ČR skutečně vyjednala co nejvýhodnější podmínky pro vstup.
Také bychom měli umět formulovat svoji představu EU, kterou budeme chtít prosazovat jako plní členové, spolu s těmi státy, kterým bude tato představa vyhovovat. Předpokládám, že to budou především státy střední a menší velikosti.
Měla by to být EU, která vychází ze suverenity a dobrovolné spolupráce národních států, která je budováním evropské integrace zezdola, nikoliv seshora – to znamená mj. posilovat Radu, nikoliv Komisi či Parlament. Měla by to být EU, která vyvažuje mocenské handicapy mezi malými a velkými státy.
Měla by to být EU, která je primárně založena na jednotném vnitřním trhu a také na dosažení globálního volného trhu a odstraňování bariér ve světovém obchodě – např. by měla usilovat o vytvoření společného volného trhu s NAFTA. Ostatní aspekty integrace ( bezpečnostní, zahraničně-politický ) by měly být převedeny do sféry větší či menší dobrovolnosti.
Měla by to být EU, která se nebude uzavírat do sebe v podobě jakési pevnosti a žárlivě střežit své vymoženosti. Měla by to být EU, která nebude intervencionistická a protekcionistická, která naopak bude pružná a zreformuje své neudržitelné politiky jako CAP a další i svůj sociální model.
Pokud bude rozšíření odloženo na neurčito nebo o dalších 5-10 let, musíme však mít alternativní strategii. V tom případě je nutno žádat renegociaci „asociační“ Evropské dohody a uzavření takových dalších smluv a protokolů, které nás nebudou znevýhodňovat – tedy např. uzavření celní unie, jako tomu bylo v případě Turecka či dalších dvoustranných dohod.
