Vážení kolegové, vážení hosté,
zastupuji zde ODS Praha 6. Ve svém příspěvku se soustředím na vnitropolitické a zahraničně-politické aspekty současné situace, nikoliv na aspekty vnitrostranické.
Především – já nejsem příznivcem konspirativních teorií světa a příliš nevěřím na předem domluvená spiknutí. Zde se odehrává politický boj, boj o postavení a vliv na politické scéně České republiky, je zde snaha o další oslabení silného konkurenta na politickém trhu.
Dnes již bývalá koalice zanikla odchodem ministrů za KDU-ČSL z vlády a všechno ostatní byl už jen logický důsledek tohoto prvního kroku. Jsem si jist, že k opuštění koalice KDU-ČSL stejně směřovala, ať už o několik týdnů nebo měsíců později, ať už by se záminkou stala např. připravovaná koaliční konference, nebo vynucované nové hlasování o důvěře vládě. Důvodů a požadavků, kterými lidovci doprovodili svůj krok, byla celá řada. Já jsem nejsilněji vnímal jejich požadavek na změnu konkrétní osoby v čele vlády. V naší demokracii, stejně jako v řadě jiných demokracií, se doposud osoba předsedy vlády odvíjela od osoby předsedy nejsilnější parlamentní strany. V tomto požadavku KDU-ČSL tedy bylo implicitně obsaženo i volání po změně předsedy ODS. To je první věc, která pro mne byla absolutně nepřijatelná – totiž, aby se jedna politická strana pokoušela ovlivňovat personální situaci v jiné politické straně. O tom, že tento útok byl do určité míry úspěšný, svědčí i zmatek, který v ODS vypukl. Nezapomínejme, že v čele KDU-ČSL stojí – slovy jednoho z našich poslanců – talentovaný řemeslník politické moci. To je naprosto přesná charakteristika, ovšem já bych doplnil, že od politického řemeslníka k politickému lídrovi vede ještě dlouhá cesta.
Dále : Česká republika jako mladý stát si vytváří – a teď si vypůjčím termín, který používá pan poslanec Payne – nové archetypy svého politického chování. Pokud přistoupíme na model, který je zde v tuto chvíli rozehrán, zakládáme podle mého názoru do budoucnosti velmi nedobrý precedens a navazujeme mj. spíše na špatné, než na dobré tradice první republiky. Jde o naprostou karikaturu poměrného volebního systému, kdy karty ve zmíněné hře nerozdává ten nejsilnější, ale – v tomto konkrétním případě – strana, jejíž voličský zisk v minulých volbách byl necelých 9 % a kolem tohoto čísla s většími či menšími výkyvy osciluje doposud. Já se domnívám, že za této situace je naší povinností prostě nehrát. K tomu dodávám požadavek Oblastního sněmu Prahy 6 – který předložím jako návrh usnesení Kongresu – aby se naši poslanci vážně zabývali změnou poměrného volebního systému do Poslanecké sněmovny na systém většinový. Chápali jsme zavedení poměrného volebního systému na počátku 90. let jako jakousi prevenci proti dominanci jedné politické síly. Tehdy v nás všech doznívaly obavy ze 40 let komunistické totality a vlády jedné strany a tehdy to bylo plně opodstatněné. Dnes máme pocit, že poměrný volební systém u nás znemožňuje efektivní výkon exekutivní moci, rozmělňuje odpovědnost, vede k rozbředlosti a k totální paralýze politiky.
Vím, že jde o závažnou změnu, o ústavní změnu, ale byl bych nerad, abychom se k této změně dopracovávali na základě praktických zkušeností – podobně jako v Itálii – dalších 40 let, během nichž budou vlády padat jedna za druhou jako kuželky.
To všechno neznamená, že ODS by se neměla chovat v této chvíli státotvorně, odpovědně a komunikativně. Je však nutno si jasně říci, že naše odpovědnost za budoucí vládu není a nemůže být totožná s naší odpovědností za minulou vládu. Proto si nedovedu představit, že bychom novou vládu stavěli na stejném koaličním základě, se stejným zastoupením ODS jako ve vládě minulé a už vůbec si nedovedu představit, že bychom delegovali do této vlády premiéra. ODS nemůže dělat stafáž lidovcům a legitimizovat takto jejich postup. ODS může maximálně jednat o podmínkách, za nichž je ochotna tolerovat, eventuelně podporovat novou vládu a může do ní doporučit některé konkrétní osobnosti. Že takováto vláda nebude vládou plnohodnotnou, ale vládou s časově i věcně omezeným mandátem, jejíž činnost ukončí nové volby, je snad jasné.
Nakonec se zmíním o zahraničně-politických souvislostech. Panují zde obavy, že tzv. prozatímní vláda bez plného mandátu může ohrozit splnění dvou našich základních zahraničně-politických pilířů, to je vstupu do EU a NATO. Nevidím to tak pesimisticky.
Pokud jde o EU, právě dnes se rozhoduje, s kým v březnu příštího roku začnou vyjednávání o plném členství a není pochyb, že ČR bude mezi přizvanými státy. Tato vyjednávání budou velmi složitá, dlouhodobá a přesáhnou bezpochyby jedno, možná i více volebních období. Nová, byť dočasná vláda tedy může pokračovat v rozdělané práci, dokončit naše poziční dokumenty, definovat vyjednávací pozice, sestavit vyjednávací tým a zahájit jednání s tím, že vyjednávací postoje ČR se změní podle politických priorit jakékoliv nové vlády – ale k tomu by došlo tak jako tak.
Pokud jde o NATO, zde je situace poněkud odlišná. 16.12. budou podepsány akcesní protokoly o přístupu ČR a dalších zemi do NATO a ani zde není sebemenší náznak, že by ČR náhle měla vypadnout z tohoto procesu. Pak bude třeba co nejrychleji prosadit ratifikaci tohoto dokumentu v Parlamentu ČR. Americký Senát bude o rozšíření hlasovat nejspíše v březnu 1998 a tento časový scénář lze sladit s naším. Domnívám se proto, že o přistoupení ČR k NATO může a musí hlasovat a schválit je ještě tento Parlament, resp. tato Poslanecká sněmovna a i vláda s dočasným mandátem může a musí tuto věc do Parlamentu co nejdříve předložit. Za sebe bych to viděl jako absolutní prioritu nové vlády a jednu z podmínek podpory ODS nové vládě. Tím se vyhneme nebezpečí sociálně-demokratického referenda.
Závěrem bych chtěl říci, abychom se na tomto Kongresu rozhodovali bez emocí, střízlivě, na základě analytických úvah. Rozhodujeme jednak o budoucnosti ODS, ale rozhodujeme i o obecných politických způsobech, které zavládnou v této zemi. Mějme to na paměti.
Děkuji za pozornost.
