Poslat peníze vládám rozvojových zemí je jednoduché, pohodlné a těžko se to kontroluje.
Sázel bych spíš na větší spolupráci s nevládními organizacemi, říká europoslanec Jan Zahradil.
* Co může váš výbor udělat s rozvojovou pomocí unie? Můžeme vyzvat Evropskou komisi nebo příslušného komisaře, aby nám vysvětlili, proč se má soustředit pomoc do té které země a můžeme přesunovat peníze mezi jednotlivými projekty v rámci celkového rozpočtu, který dosahuje řádově stovek milionů eur.
* Není to jen klub lidí, kteří se baví o tom, jak konat dobro, ale nemají reálné pravomoci? Právě že ne. Já jsem si ten výbor vybral proto, že když jsem si porovnal jeho možnosti prosazovat nějakou reálnou politiku EU s možnostmi zahraničního výboru, tak mi vyšlo, že výbor pro rozvojovou pomoc je efektivnější. My totiž alespoň nakládáme s nějakými penězi, a tím pádem můžeme něco na místě měnit, můžeme realizovat zahraniční politiku unie v praxi. Zahraniční výbor předkládá hlavně deklarace a usnesení, ale nemůže je podložit penězi.
* Co tedy výbor už za vaší přítomnosti řešil? Během zářijového zasedání – to bylo vůbec první, kterého jsem se zúčastnil – tam kolegové předložili desítky návrhů na to, jak dál upravit rozdělování pomoci. Bavili jsme se o tom, jak nastavit předběžné podmínky, aby ten projekt nebo země vůbec mohly dostat peníze.
* A k čemu jste dospěli? Debata ještě není uzavřená. Podmínky rozdělování rozvojové pomoci jsou už teď docela přísné, vážou se na konkrétní projekt. Přesto je ale možné strefit se do neodpovědné vlády nebo nedůvěryhodné nevládní organizace. Hledáme teď záruky, jak předem zajistit, aby se peníze lidově řečeno nerozkradly a dostaly se těm potřebným. Preventivní audit je důležitý, protože chceme zabránit politickému sponzoringu organizací typu Hamas, když přitom peníze byly určeny třeba na školy v Palestině. Řešíme, jak ověřovat využití peněz na místě, aby se zabránilo tomu, že účetně je sice vše v pořádku, ale v praxi zjistíte, že místo deseti kilometrů vodovodního potrubí nemáte nic.
* O čem výbor nejvíc diskutuje? Pokud chce být unie skutečně globálním politickým hráčem, musí umět moderovat situaci ve státech, které ji obklopují, a také umět pomoci v těch oblastech světa, kde dojde k nějaké humanitární katastrofě. Podle této logiky se dělí lidé ve výboru na stabilizátory a humanitárce a podle toho také probíhají diskuse. Ten první pohled je méně ambiciózní. Říká, že unie by se měla soustředit na pomoc ve svém nejbližším okolí, aby se státy za jejími hranicemi politicky a ekonomicky stabilizovaly – jde hlavně o severoafrické země, Ukrajinu, Bělorusko a Balkán. Mezi lidi s tímto pohledem na věc bych zařadil i sám sebe. Druhou skupinou jsou humanitárci, kteří poslání rozvojové pomoci vidí v boji proti hladu a chudobě na celém světě. Pro ně je prioritní subsaharská Afrika, Latinská Amerika nebo Asie.
* Která z těch skupin je silnější? Humanitárci. Zrovna teď se snažili přesunout část peněz pro státy severní Afriky do subsaharské oblasti, ale ta bitva byla vybojována, takže se nic měnit nebude. Je tu ale snaha do budoucna většinu peněz vložit do těch vzdálenějších oblastí Afriky a Asie. O tom se ještě povede debata, protože návrh rozpočtu unie na období 2007 – 2013 počítá s tím, že by se peníze na rozvojovou pomoc unie měly navýšit až o 180 %, což je hodně. Ale abych nevypadal jako necita: já nejsem proti tomu, aby unie pomáhala hladovějícím v Súdánu, jen si myslím, že rozvojová pomoc musí mít hierarchii, a já prioritu vidím jinde.
* Je nějaký rozdíl v přístupu starých a nových členských států k rozvojové pomoci? Zájem nových zemí je docela úzce vymezen. Poláky třeba zajímá Ukrajina a Bělorusko, Maďary zase Balkán, ale dál to nesahá. Česká republika je jediným státem ze zemí střední a východní Evropy, který má tradici poskytování rozvojové pomoci i daleko za svými hranicemi. To nám dává možnost být při diskusích partnery zemím s koloniální zkušeností typu Francie či Británie.
* Unie velmi často posílá peníze vládám. Souhlasíte s tím? Dávat peníze vládám je pohodlné, protože je stačí poslat a víc se o ně nestarat. Je to ale riskantní a ukazuje se, že tahle praxe je neudržitelná. Musí existovat nějaká supervize, jak jsou peníze utráceny. Teď se tady hodně diskutuje o pomoci, která je spojená s určitým komerčním projektem. Mnoho zemí totiž jakoby ve skrytu váže peníze na to, že pak nějaká jejich významná firma daný projekt získá. Ve výboru je docela zdravá snaha poslanců tuto praxi eliminovat a v tomto ohledu jsou důvěryhodnějším partnerem nevládní organizace, protože u nich je menší riziko, že peníze využijí politickým či komerčním způsobem. Jak se podle vás teď bude ubírat rozvojová pomoc Evropské unie? Komisař Luis Michel, který ji bude mít na starosti, je znám svými jasně propalestinskými názory a neziskový sektor několikrát kritizoval. Uvidíme, jak se bude komisař Michel chovat. Nerad bych k němu přistupoval s nějakými předsudky, i když jeho postoje mě kolikrát zarazily. Výbor je připraven s ním spolupracovat, ale zároveň ho kontrolovat. Pro mě je důležité, že výdaje na rozvojovou pomoc se mají navýšit a to otevírá prostor jak pro větší příspěvek unie pomoci tam, kde je třeba, tak k debatám, kam peníze posílat a jak je kontrolovat. Je to i dobrá škola, protože tím, jak se mnoho věcí české zahraniční politiky stává předmětem domácí politiky, tak českému ministerstvu zahraničí zůstane především koordinace vztahů s vnějším okolím unie, a proto je dobré se v rozvojové pomoci orientovat.
