S naším vstupem do EU k nám doputovalo pár signálů, které bychom neměli ani přeslechnout, ani podceňovat. První přišel od německého kancléře Schrödera, který si zaláteřil na nízkou úroveň zdanění v nových členských zemích. Mohu jen připomenout to, co jsem před třemi lety napsal v Manifestu českého eurorealismu: „Země s extenzivními sociálními systémy, vysokým zdaněním, vysokou cenou práce a nepřímými mzdovými náklady by… mohly usilovat o dorovnání ostatních na jejich úroveň, a tedy likvidaci komparativních výhod uvnitř EU.“
Už je to tady. Přímé daně jsou naštěstí stále v pravomoci národních vlád a parlamentů. Kancléř Schröder alespoň pohrozil sankcemi v podobě krácení pomoci z fondů EU zemím, které budou mít daně příliš „nízké“.
Jakkoliv je taková vyhrůžka nepřijatelná, je na druhé straně směšná: představa, že by někdo mohl zbohatnout na penězích ze strukturálních fondů, patří minulosti. Pomoc pro jednotlivé země se už nikdy nebude odehrávat v řádu jednotek procent HDP jako v minulosti, ale v řádu pouhých desetin procenta HDP.
Proto je autonomie v oblasti daňové politiky, jako jednoho z nástrojů stimulujících ekonomiku, daleko důležitější než pár miliard korun ročně ze strukturálních fondů. Důležité také je, že ti politici, kteří zdravou daňovou konkurenci vydávají za škodlivý daňový dumping, konečně předvedli, co si představují pod pojmem tzv. daňové harmonizace: my daně snižovat nebudeme, vyhneme se nepříjemné reformě veřejných výdajů, a vy je naopak zvyšte na naši úroveň.
Zbožštění ústavy EU
Další pozoruhodný signál vyslal francouzský prezident Chirac. Ten navrhl, aby země, které neratifikují tzv. Evropskou ústavu, byly donuceny EU opustit a aby toto ustanovení bylo dokonce do ústavy zakomponováno. Zbožštění ústavy dosáhlo u některých politiků téměř mytických rozměrů. Ve skutečnosti jde jen o další mezistátní smlouvu, která míří ve směru federalistického modelu EU a zároveň zvýhodňuje postavení velkých členů EU proti malým.
Důležitější ovšem je, že významný evropský státník neváhá navrhovat něco, co je evidentně v rozporu se současnou smluvní základnou EU i s běžnými zvyklostmi mezinárodního práva. Změny základních smluv o EU (a ústava takovou smlouvou je) lze totiž provádět pouze jednomyslně, se souhlasem všech členů.
Proto žádné ustanovení ústavy nevstoupí v platnost, pokud byť i jeden člen EU bude proti ní. Nadále by v tom případě platil nynější stav (smlouva z Nice) a bylo by třeba hledat jiné řešení. Stejně tak nelze žádný stát proti jeho vůli „vyhodit“ z EU.
Je paradoxně dobře, když podobně drsné výroky zaznívají tak krátce po našem vstupu do EU. Z výroků Schrödera a Chiraka tak můžeme vyvodit hned dvě poučení pro naši evropskou politiku, která lze směle zahrnout do toho, co se rozumí pod pojmem národní zájmy: za žádných okolností nepřipustit přenos kompetencí v oblasti přímých daní z národní úrovně na úroveň evropskou, a naopak za všech okolností trvat na doslovném znění a dodržování všech ustanovení evropských smluv, zejména pokud jde o jejich případné změny.
