Co je národní zájem České republiky?
Národní zájem se dá definovat v mnoha směrech. Stručně řečeno, národní zájem je možnost nebo záruka spravovat a rozhodovat o konkrétních věcech v rámci jurisdikce státu, zde tedy České republiky, což také znamená nepředávat některé pravomoci do jiné jurisdikce.
Je národním zájmem dodržování zásad Vestfálského míru, tedy respektovámí suverenity daného státu?
V evropském unijním jazyce se tomu říká zásada subsidiarity. To jsou určité pravomoci – jurisdikce, o které by se žádný stát už ze své definice něměl chtít dělit s kýmkoliv jiným, a to ani s nadnárodní institucí typu Evropské unie. Některé pravomoci sdílet nelze, musí zůstat výlučně v rukou reprezentací národních států, a to je právě ten národní zájem.
V únoru roku 1996 jste napsal článek pro Lidové noviny, v němž jste tehdejší vývoj česko-německých vztahů označil za zkoušku pro německou reprezentaci, zda se dokáže chovat k České republice jako k rovnocennému partnerovi. Po osmi letech, jak byste známkoval?
Německá reprezentace jako celek, když budeme hovořit na úrovni federální, v zásadě s menšími nebo s většími výhradami obstála. Nerozehrála, nebo se nepokusila rozehrát, pro ně i pro nás bolestivé téma bezprostředního poválečného vývoje. Na druhé straně podprahově, pod tím nejvyšším patrem politiky, existují nebezpečné proudy, které se stávají stále viditelnějšími. Snaha, jež byla patrná v posledním roce zejména v Evropském parlamentu, mě opravdu děsila. To znamená, že když to nešlo dveřmi hlavními přes česko-německé vztahy, tak to sem zkusit hodit evropským oknem.
Brzy budete pravděpodobně sedět v lavicích Evropského parlamentu vedle Berndta Posselta, „kolegy“ z německé CSU. Jaké předpokládáte vztahy?
Pana Posselta bych neoznačil za svého kolegu. Bude mým kolegou samozřejmě z toho hlediska, že budeme oba mít status europoslance. V osobním styku s ním žádný problém mít nebudu, určitě nedojde k tomu, abych se od něj štítivě odtahoval, ale že bych s ním chodil někam večer do hospody, k tomu také určitě nedojde. Jsou některá témata, o nichž se spolu bavit nebudeme. Naše názory jsou natolik rozdílné, že by takový rozhovor postrádal smysl.
Budou se „bitvy“ v Evropském parlamentu točit i kolem česko-německé historie, kolem Dekretů prezidenta republiky?
Doufám, že ta záležitost je už za námi. Samozřejmě nemohu vyloučit, že budou artikulovány takové požadavky. V tuto chvíli je to celé u ledu. Lobbistické skupiny svůj zájmový boj definitivně prohrály a do budoucna už se toho příliš neobávám. V Evropském parlamentu budou už teď i čeští poslanci a pro sudetoněmecké lobbisty bude velmi obtížné, spíše bych si troufl říci nemožné, znovu se pokoušet zde rozehrávat tato témata.
Proti našemu vstupu do EU hlasovali všichni poslanci CDU/CSU. Jsou tedy všichni poslanci CDU/CSU lobbisté sudetoněmeckých organizací?
Šlo spíše o nějakou vnitropolitickou hru nebo, řekněme, stínohru. Oni dobře věděli, že náš vstup bude schválen, takže demonstrativně hlasovali proti němu, aby to pak mohli obhájit před svými voliči. To gesto bych nepřeceňoval. Na druhé straně ta symbolika, která je v něm skrytá, mi vadí. Měli dát najevo daleko více velkorysosti, pokud neustále hovoří o tom, že se máme obracet do budoucnosti. Nepoložili dobrý základ zejména pro vývoj česko-německých vztahů na půdě Evropského parlamentu.
Je možné se někdy domluvit se zástupci Sudetoněmeckého landsmannschaftu, když vnímání historie je tak diametrálně odlišné. Sudetští Němci například vnímají Mnichov jako vyvrcholení jejich emancipačních snah, pro nás je to spíše národní tragédie.
Interpretace historie jsou odlišné a není vůbec důvod se pokoušet na něčem podobném domlouvat. To je jeden ze základních omylů evropské integrace vůbec, že se snad evropské národy mohou shodnout na společné interpretaci dějin. Všichni ví, že ty dějiny jsou založeny právě na jejich střetech a co je pro jednoho křivda, pro druhého je spravedlnost, a naopak. Nechme minulost minulostí a už se tím nezabývejme. Snaha „domasírovat“ někoho do situace, kdy bude akceptovat pozici toho druhého, byť s ním nesouhlasí, je odsouzena k neúspěchu. A právě z tohoto pohledu se samozřejmě se sudetskými Němci domluvit nemůžeme a nikdy se s nimi nedomluvíme.
Někdy v polovině února vyšla v deníku Právo zpráva o tom, že se Sudetoněmecký landsmannschaft společně se Svazem světových Maďarů dohodl na společném postupu proti Benešovým dekretům. Začnou snahou o přejmenování Benešovy ulice v Bruselu. Není to legrační? Mají vůbec nějaký ohlas u některého z významných politických směrů v Německu nebo v Rakousku?
Tak legrační, můžeme to považovat i za legrační, ale zároveň i za nebezpečné. Je to ilustrativní příklad o mylnosti představy, že padesát let evropské integrace odstranilo historické archetypy chování mezi jednotlivými evropskými národy. I po desítkách let jsou Maďaři traumatizováni Trianonem, Němci jsou zase traumatizováni něčím jiným a domnívat se, že cestou evropské integrace jakoby údajné historické křivdy na svých národech napraví, je mylné. Jestli budou v tomto duchu pokračovat, tak se jim podaří evropskou integraci pouze rozbourat a dojde ke stavění nových bariér mezi evropskými národy. Je to snaha nebezpečná a neměla by najít zastání v žádném z rozhodujících proudů v Evropském parlamentu.
Nabouraly snahy Sudetoněmeckého landsmannschaftu možné přátelské soužití mezi ČR a Německem po roce 1990?
Určitě ano. Česko-německé vztahy se mohly vyvíjet úplně jinak, kdyby tu nezaznívala agresivní rétorika z druhé strany, která spoustu lidí v Čechách oprávněně vyděsila. Zejména případné majetkové požadavky. Přeshraniční spolupráce, obchodní výměna, eventuálně výměna pracovních sil probíhá celkem v klidu a bez problémů bez ohledu na to, co říkají sudetští Němci. Jejich výroky jenom kalí vodu.
Poláci mají také problém s odsunutými Němci, ale řeší to jinak. Počátkem letošního roku si město Varšava nechalo vyčíslit škody za druhou světovou válku a požaduje jejich náhradu jako bojovnější postup proti vyhnaneckým organizacím. Snáží se získat peníze z německé strany. Nebylo by lepší koordinovat postup vůči těmto organizacím společně s Poláky? Jste spíše pro aktivní nebo pasivní politiku vůči nim?
Polský přístup je mi samozřejmě sympatický. Neustálé uhýbání a vyhýbání je sice trochu v tradici české politiky, ale je to nefunkční. ODS podepsala nedávno společnou deklaraci s polskou stranou „Prawo i sprawiedliwość“, jejíž předseda, pan Kascynski, je primátorem Varšavy. Postavili jsme se v té deklaraci proti budování centra vyhánění a celkem ostře jsme odsoudili tyto snahy. Polsko je v jiné geopolitické pozici než ČR, ale myslíme si, že i toto, a nejenom toto, je důvod, proč by zrovna Polsko mělo být blízkým spojencem ČR v rámci evropské integrace.
V Černínském paláci jste se už v minulosti několik týdnů zapracovával. Jaké principy by jste uplatňoval jako ministr zahraničí. Jaké by byly priority Vaší zahraniční politiky?
Je částečně na co navazovat a na druhé straně co měnit. Není tajemstvím, že především pokud jde o evropskou politiku a postoj k evropské integraci, tak by se priority dost viditelně posunuly.
A teď z trochu jiného soudku. Jakou hudbu posloucháte ráno v autě?
Teď poslouchám takový poslední objev tvrdé rockové hudby, který dostal dokonce cenu Grammy. Ta skupina se jmenuje Evanescence. Pak tam mám ještě dvě CD, a sice kompilaci písničkáře Oldřicha Janoty, což je taková neprávem pozapomenutá osobnost českého alternativního folku. Nahrávky pocházejí z osmdesátých let, byly teď remasterovány a vydány na dvojcédéčku. No a tady mám, a s tím otravuju Adélu (asistentka J. Z.), egyptského zpěváka, který se jmenuje Cheb Mami a proslavil se písničkou Desert Rose, jíž nazpíval společně se Stingem.
Takže Prodigy už ne?
To CD mám pořád někde schované, ale snažím se poslouchat nové a nové věci, když se mi zasteskne nebo se mi vybaví nějaká skladba, kterou jsem už dlouho neslyšel, tak si pustím i něco staršího. To je jasná záležitost.
