Ani nejzavilejší oponent prezidenta Klause nemůže popřít jednu věc: jeho zahraničněpolitické postoje nejsou dílem nahodilých, momentálních nápadů. Jsou naopak dlouhodobě konzistentní, pevně zakotvené v jasném názorovém systému a v určitém specifickém způsobu analytického myšlení, typickém spíše pro exaktní vědce než pro osoby zpravidla se označující za politology. Václav Klaus pracuje se systémem mezinárodních vztahů na základě schopnosti oddělit konstanty od proměnných a ty ještě rozdělit na dlouhodobě a krátkodobě proměnné. Definuje jednotlivé aktéry celého systému, jejich zájmy a motivy jejich chování, poměřuje situace z hlediska nákladů a výnosů, při vší racionalitě umí pracovat i s „iracionálními“ či symbolickými faktory. Na takový přístup nejsou mnozí naši teoretici mezinárodních vztahů připraveni, připadá jim příliš strohý, ba cynický. Státník ze středně velké země si však přílišný idealismus nemůže prostě dovolit. Myslím, že Klausův přístup slaví úspěchy především při nemilosrdných analýzách evropského integračního procesu, které asi nejvíce dráždí jeho kritiky. Současný vývoj však ukazuje, že pokud jde o EU, měl Klaus téměř ve všem pravdu, a jsem přesvědčen, že budoucnost to potvrdí ještě výrazněji. Jistě, žádná metoda nefunguje na sto procent – například prezidentův odmítavý postoj vůči vojenské operaci v Iráku byl podle mého názoru trefou vedle. Nicméně v současné době představuje jediného skutečného státníka v této zemi, který jí dodává na mezinárodní scéně alespoň nějakou barvu a chuť. To se na rozdíl od něj nedá v žádném případě říci o bezvýrazné šedi současného premiéra či o pomyslných klotových rukávech jeho ministra zahraničí. Doufám tedy, že prezident bude ve svých aktivních výletech do světa zahraniční politiky stále častěji pokračovat.
