Volby do Evropského parlamentu v červnu 2004 vyšlou do této instituce – jedné ze tří klíčových v EU – historicky první český „výsadek“. Škoda, že debata o budoucích českých europoslancích se zatím točí téměř výhradně okolo jejich případných platů (naposled Petr Uhl v Právu 28. 1.), nikoliv okolo toho, co by tam chtěli a měli dělat.
Ale budiž, dalo se to očekávat, jde o vždy vděčné téma pro novinové články i televizní besedy. Přesto bych rád krátce zareagoval na Uhlův článek, ač patřím také mezi potenciální europoslance a riskuji tím tedy obvinění, že takto „kopu“ sám za sebe. Některá Uhlova tvrzení mi však připadají nefér a rád bych je proto upřesnil.
Jak známo, při jednání v radě evropských ministrů zahraničí byl z iniciativy Německa smeten ze stolu návrh jednotného statutu Evropského parlamentu (EP), který by poprvé v historii (25 let od prvních eurovoleb!) sjednotil postavení všech europoslanců na jednu úroveň, včetně jejich právního a materiálního zajištění. Není teď nutné spekulovat, proč se tak stalo, zda hrál roli skutečný nesouhlas se zmíněným návrhem, či zda šlo spíše o předvolební populismus některých vlád.
V každém případě situace zůstává nezměněna, tj. europoslanci i nadále budou pobírat od EP náhrady na svou činnost (podobně jako poslanci čeští), placeni však budou svým domovským státem. A tady je malý háček – z hlediska českého právního řádu totiž čeští europoslanci doposud neexistují, s výjimkou zákona o volbách do EP o nich nikde není ani zmínka. Otázkou je, do jakého zákonného kontextu tedy tyto poslance zařadit.
Jsem přesvědčen, že mají mít své adekvátní místo v soustavě českých ústavních činitelů. V přeneseném smyslu slova je totiž lze za „pseudoústavní“ činitele považovat – budou působit v orgánu, který spoluschvaluje evropskou primární legislativu a ta, jak známo, má přímou, nezprostředkovanou platnost na území všech členských států EU, tedy i u nás.
Pokud budeme souhlasit s tímto východiskem, vzniká druhá otázka. Na jakou úroveň v žebříčku českých ústavních činitelů tyto české europoslance zařadit? O tom nedávno diskutovala pracovní skupina, složená ze zástupců všech politických stran, svolaná z iniciativy předsedy Sněmovny. Shodla se, že pracovní zátěž i nároky na europoslance kladené mohou zhruba odpovídat parlamentní funkci předsedy (či vedoucího) některé ze stálých meziparlamentních delegací (což je funkce adekvátní předsedovi parlamentního výboru). Europoslanec by tedy byl na tomto žebříčku o něco výše než „obyčejný“ poslanec, ale samozřejmě níže než předseda či místopředseda Sněmovny.
Z této, podle mého názoru celkem logické úvahy se také odvíjí návrh zákonné úpravy postavení českých europoslanců, který tak kritizoval Petr Uhl (s tím, že náhrady, které europoslancům vyplatí EP, jim samozřejmě česká strana podruhé hradit nebude!). Jen pro informaci: ty přistupující země, které mají viditelně nižší ekonomickou výkonnost (měřeno v HDP na hlavu) než Česká republika, se chystají své europoslance odměňovat přece jen důstojněji, než to zaznívá v některých úvahách na stránkách českého tisku. Např. europoslanec z Polska může počítat se základním platem minimálně 2300 eur měsíčně, jeho maďarský kolega pak dokonce s 2500 eur měsíčně. Nikdo v ČR nikdy nevolal a určitě nebude volat po tom, aby příjem českého europoslance byl srovnatelný s německým (7000 eur) či dokonce italským (11 000 eur) europoslaneckým platem.
Bylo by však asi paradoxní, pokud by čeští zástupci v EP na tom měli být hůře než jejich polští či maďarští kolegové. Osobně však doufám, že tato nedůstojná bouře ve sklenici vody brzy skončí a že se v souvislosti s evropskými volbami začnou česká média a komentátoři věnovat také věcným tématům. V opačném případě bych byl nucen se velmi začít obávat o volební účast.
