Rozvojová politika ČR a EU: Partnerství místo konkurence
Ve dnech 12. a 13. května 2010 proběhla v Praze v prostorách Měšťanské besedy liberálně-konzervativní akademie CEVRO konference o rozvojové politice ČR a EU, která reflektovala změny v legislativním nastavení vnějších vztahů EU a ČR po podepsání Lisabonské smlouvy, ale upozornila i na přetrvávající neefektivnost finančních prostředků vynaložených na účely rozvojové spolupráce členských zemí a institucí EU. Záštitu nad akcí převzal ministr pro evropské záležitosti Juraj Chmiel a poslanec Evropského parlamentu a místopředseda skupiny Evropských konzervativců a reformistů Jan Zahradil.
Akce byla zahájena v podvečer 12. května úvodní řečí Jana Zahradila, který na počest této události vystoupil v tradičním etiopském obleku, jímž byl obdarován při otevření 9. školy organizace Člověk v tísni v rámci projektu "Postavme školu v Africe". Ke slovu byla dále pozvána 1. náměstkyně MZV Helena Bambasová, která shrnula závazky ČR o výši příspěvku na oficiální rozvojovou pomoc 0,17 % HND v roce 2010 (ve skutečnosti ale ČR v minulém roce přispěla pouze 0,12 % HND), zmínila nedostatek politické vůle k jeho dodržování, priority zahraniční rozvojové spolupráce ČR a výhled do budoucna. Následovala hudební produkce skupiny KITITI, která se skládá z kytaristy původem z Demokratické republiky Kongo, bubeníka z Gambie a ty ještě na kytaru doprovázel Američan, který stejně jako jeho kolegové žije už několik let v Praze. Skupině naslouchalo a do afrických rytmů se pohupovalo bezmála 80 hostů. Na konci koncertu se podával raut z kuchyně společnosti "Vegetariana", která, jak už název napovídá, přichystala bezmasé exotické občerstvení.
Druhý den lehce po deváté hodině konferenci odstartoval moderátor celé akce poslanec Jan Zahradil první panel věnovaný zástupcům evropských institucí a české vlády. První z řečníků, Michal Sedláček, 1. náměstek ministra pro evropské záležitosti, představil legislativní změny, které pro vlády členských zemí přinese Lisabonská smlouva. Náměstek též otevřel téma rodícího se nástroje vnějších vztahů EU, diplomatického sboru pod názvem Evropská akce vnější služby - ESVA. Jeho personální obsazení jen dokládá přetrvání dosavadního rozložení sil mezi nejsilnější hráče a tudíž důležitá místa v novém aparátu budou opět obsazena zakládajícím zeměmi EU, kdežto nové členské země budou zastoupeny v daleko menším měřítku, jak řekl Sedláček. Narazil tak i na další obecný problém, kterému se ve svých příspěvcích věnovali i zástupci nevládního sektoru, problém soudržnosti politik EU. Poslední téma, kterému se ve svém příspěvku věnoval, byly snahy Evropského parlamentu dokonce překročit pravomoci, které této instituci připisuje Lisabonská smlouva a další iniciativy poslanců Broka ze skupina ELS a Verhofstadta ze skupiny Liberálů, kteří chtějí pod ESVA založit cosi jako Evropské ministerstvo zahraničí.
Velké a často diskutované kapitole z oblasti globální rozvojové pomoci se detailně věnovala Brigitte Luggin ze zastoupení Evropské komise v Praze, která několik let pracovala jako politická poradkyně v EP a na generálním ředitelství AIDCO. Mluvila o přípravě na zářijovou konferenci OSN, jež by měla znamenat pokrok v naplňování Miléniových rozvojových cílů. Tyto cíle mají být splněny do roku 2015 a ohledně toho, zda se to podaří, panuje všeobecná skepse. EK tak požaduje, aby do září členské státy představily své plány, jak hodlají navýšit svou rozvojovou pomoc na slíbenou úroveň a splnění MDGs tak ulehčit.
Poslední řečník ranního panelu svým příspěvkem vzbudil živou debatu jak v řadách posluchačů tak mezi řečníky. Europoslanec Nirj Deva, zástupce britských konzervativců ze skupiny EKR kritizoval nynější model rozvojové spolupráce jako pokrytecký a nefunkční. Podle Devy by například bylo mnohem logičtější, kdyby Evropská unie koordinovaně bojovala proti úniku peněz z rozvojových do daňových rájů, místo toho, aby jim dávala „almužnu“ v podobě rozvojové pomoci. Deva narážel na fakt, že z chudých států takto ročně odteče odhadem 800 milionů dolarů a polovina z přibližně sedmdesáti daňových rájů se přitom nachází v Evropě (Andorra, Kypr, San Marino, Lichtenštejnsko) a v evropských závislých územích (Nizozemské Antily, Turcs a Caicos, Kajmanské ostrovy). Kritizoval také evropskou rybářskou politiku, kdy Brusel platí africkým státům za možnost lovit ryby v jejich vodách. Tyto peníze však často nekončí v rukách místních rybářů přicházejících o živobytí, ale na účtech zkorumpovaných úředníků.Hlavním bodem jeho projevu však byla prezentace argumentů Hernanda de Soto Polara a jeho týmu z peruánského Institutu pro svobodu a demokracii (ILD). De Soto navrhuje pokusit se vyřešit problém chudoby v třetím světě převedením částí neoficiální ekonomiky na oficiální. Například na Filipínách podobně jako v Peru žije kolem 60 % městských obyvatel a kolem 70 % venkovských v neregistrovaných domech, které oficiálně neexistují a jejichž tržní hodnota je tak prakticky nulová. Podobná situace panuje dle ILD i v Mexiku, Egyptě a mnoha dalších zemích. Celková hodnota tohoto majetku v rozvojových zemích může dle de Sota být 9,3 miliardy dolarů, tedy mnohonásobně vyšší než hodnota společností registrovaných na hlavních světových burzách a 93x vyšší než veškerá rozvojová pomoc od bohatých států za posledních 30 let. Logika argumentu pak spočívá v tom, že by obyvatelé pomocí registrace a oficiálních dokumentů potvrzujících jejich majetková práva získali možnost ručit tímto majetkem bankám a mohli tak rozšířit svoje podnikání. Oživilo by to také trh s nemovitostmi, který je tímto svázaný. Podle Devy by tak nejlepší rozvojovou pomocí bylo tlačit na vlády chudých zemí, aby tento systém změnily, stejně jako omezily obrovskou byrokratizaci registrování firem a majetku, která buď všudypřítomnou korupci umožňuje, nebo vznikla dokonce s úmyslem ji vyživovat. Příspěvek pana Devy vyprovokoval na závěr druhého panelu živou diskusi s obecenstvem, v níž se na pořad dostaly i protiargumenty k některým jeho tezím.
Po přestávce na kávu zahájil druhý panel Olivier Consolo, ředitel evropské konfederace nevládních organizací CONCORD, ve kterém jsou prostřednictvím Českého fóra pro rozvojovou spolupráci FoRS zastoupeny i české nevládní organizace. Jeho příspěvek, podobně jako řeč Simona Stockera, ředitele bruselského think tanku a evropské sítě nevládních organizací Eurostep se věnoval změnám ve vnitřním fungování Evropské unie po podepsání Lisabonské smlouvy. Rovněž kritizovali neschopnost členských států EU dosáhnout proklamované výše rozvojové spolupráce v roce 2010 (pro staré členy EU to je 0,51 % HND, pro nové jako ČR 0,17 %), snižování rozvojové pomoci v důsledku současné ekonomické krize a navrhli provádět evaluaci úspěšnosti rozvojových projektů v závislosti na jejich dopadech na životní úroveň komunity spíše než na kvantifikovaná data. To by například znamenalo, že se budeme ptát, jak změnilo postavení školy v zaostalé oblasti zdejší kvalitu života, místo toho, abychom se spokojili s tím, že vypočítáme, kolik žáků získalo základní vzdělání. Oba řečníci nezapomněli zmínit mantru rozvojové pomoci EU - rozvojové cíle tisíciletí a principy spolupráce s institucemi EU, svými národními platformami, přípravu na belgické a maďarské předsednictví a další.
Posledním řečníkem celé konference byl Bořivoj Hnízdo, ředitel Institutu politologických studií, FSV UK, který rozšířil spektrum témat rozvojové pomoci o historické a politické hledisko. Zabýval se některými klišé ve vnímání vztahu Afriky očima Evropanů a Evropy. Mimo jiné se pokusil ukázat nepraktičnost i částečnou historickou nepřesnost vnímání problému rozvojové spolupráce prizmatem kolonialismu, která v zemích bývalých koloniálních mocností stále přetrvává a působí problémy ve vzájemných vztazích obou regionů. Bořivoj Hnízdo apeloval k posunu vnímání rozvojové spolupráce na úroveň partnerství, zejména v podobě obchodu a vyzvedl možnost ČR obohatit působení v rozvojových zemí o své transformační zkušenosti z přechodu na tržní ekonomiku.
Konferenci uzavřel krátkým shrnutím europoslanec Jan Zahradil několika postřehy o tom, že ČR je sice zemí bohatou, ale protože nemá a nemůže mít velké globální ambice, může si dovolit o to více volnosti a soustředit se na morální aspekty rozvojové spolupráce, přičemž prosazování ekonomických a bezpečnostních zájmů v této oblasti vnějších vztahů bychom neměli vnímat negativně. Dále přirovnal realizaci rozvojových projektů v podobě rozpočtové podpory s praxí strukturálních fondů, které ČR čerpá z evropských zdrojů. Přestože je administrativa našeho státního sektoru několikanásobně silnější, dochází při transferu peněz a udílení zakázek k finančním únikům. Měli bychom se tedy snažit o maximální efektivitu při realizaci rozvojových projektů, ale také si uvědomit, do jakého právního prostředí jsou peníze rozvojové pomoci v zemích příjemců vydávány. Dále vyzdvihl úspěchy největší české organizace zabývající se rozvojovou spoluprácí Člověk v tísni, která je známá i daleko za hranicemi naší země. Poslední poznámku věnoval při konferenci často zmiňovanému tématu Evropské služby vnější akce, ze které budou podle jeho slov opět nejvíce těžit, stejně jako z podpisu celé Lisabonské smlouvy, staré členské země a díky posílení pravomocí jednotlivých institucí EU tak dojde spíš než ke snížení demokratického deficitu k nárůstu byrokratické mašinérie EU. Rozvojová politika EU a ČR tak bude nejspíš i nadále podléhat zájmům poskytovatelů pomoci, než aby odpovídala požadavkům přijímajících zemí.
